Myšlenky ekonoma Keynese vyvstávají opět s pandemií

John Maynard Keynes zemřel před 75 lety 21. dubna. Nejslavnější anglický ekonom je nejčastěji citovaný v souvislosti s ekonomickou poptávkou a názorem, nakolik jsou nezbytné vládní výdaje, abychom se dostali z recese.

Keynes zemřel ve věku pouhých 62 let poté, co vedl maratón jednání pro Velkou Británii o poválečném mezinárodním finančním systému a angloamerické dohodě o půjčce. Jeho smýšlení dominovalo v hospodářské politice ve polovině dvacátého století. Zapomíná se však na méně známý aspekt Keynesova dědictví. Jeho názory na to, co označoval jako „zvířecí duch“ nebo lidský optimismus, dnes představují důležitou součást behaviorální ekonomie. Živočišní duchové představují emoce důvěry, naděje, strachu a pesimismu, které mohou mít vliv na finanční rozhodování, což může následně podněcovat nebo brzdit ekonomický růst a co má důležité důsledky pro vlády v jejich úsilí o dosažení ekonomického zotavení z pandemie COVID-19.

Keynes zpochybnil neoklasickou ortodoxii své doby, že ekonomika ponechána bez zásahů spontánně dosáhne v krátkodobém až střednědobém horizontu plnou zaměstnanost.

Pokud neoklasická ekonomie věřili, že nabídka určuje poptávka, Keynes uvedl, že to platí naopak. Místo toho, aby se ceny a mzdy během hospodářského poklesu rychle přizpůsobovaly a klesaly, aby se poptávka dokázala rychle přizpůsobit nabídce, Keynes uvedl, že trhy nejsou natolik dokonalé, aby toho dosáhly. Především trh práce, protože pro firmy bylo obzvlášť obtížné snížit pracovníkům mzdy v těžších časech. Pokud by poptávka zůstala slabá, ekonomika by čelila dlouhodobé nezaměstnanosti. Keynes argumentoval, že aby se ekonomika mohla posunout k plné zaměstnanosti, musel by zasáhnout stát.

Keynes argumentoval, že očekávání lidí přispěly k udržení nízké poptávky, což ovlivňuje i optimismus. Spotřebitelé budou nakupovat méně a podnikatelé méně investovat, pokud očekávají, že ekonomika bude v dohledné době v depresi.

Při radikálním posunu pohledu většiny tehdejších ekonomů o několik desetiletí později si Keynes myslel, že tato očekávání u lidí nejsou zcela racionální, ale v zásadě vycházejí z jejich psychologie nebo z toho, nakolik věci vnímají optimisticky. Vysvětlil to ve své nejslavnější knize Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz z roku 1936.

Pravděpodobně většina z našich rozhodnutí udělat něco pozitivního, jejichž úplné důsledky se projeví v průběhu příštích dní, se dá udělat pouze jako výsledek živočišných duchů, spíše než spontánní nutkání jednat, než jako nečinnost, a ne jako výsledek váženého průměru kvantitativních přínosů vynásobený kvantitativními pravděpodobnostmi.

V této souvislosti Keynes považoval vládní výdaje za rozhodující nejen pro udržení spotřebitelské a firemní spotřeby, ale i pro „pošťuchování“ jednotlivců, aby jejich důvěra v ekonomiku zůstala vysoká a nezklamala jejich očekávání.

Tento pohled na lidské rozhodování je blízký názoru, který mají dnes behaviorální ekonomové. Keynes mohl silně ovlivnit jeden z klíčových textů z této oblasti, ačkoli mu to nikdy nebylo výslovně uznáno. Lidské chování není jen výsledkem racionálního výpočtu využívajícího dostupné informace, ale ovlivňují ho například emoce, falešné vnímání a postupy či normy, založeny spíše na praktických zkušenostech než na teorii.

Koneckonců, ve světě, ve kterém by lidé byli zcela racionální, by zvýšení vládních výdajů bylo mnohem méně efektivní. Lidé by viděli, jak se jejich vlády více zadlužují, aby zvýšily veřejné výdaje a věděli by, že v budoucnu pravděpodobně stoupnou daně, aby se pokryly náklady. Místo toho, aby šli a začali utrácet peníze, které dostali od velkorysé vlády, ušetřili by si je na zaplacení budoucích daní.

Je zajímavé, že Keynese více než veřejné dobro, zajímal ekonomický dopad veřejných výdajů na věci jako například infrastruktura. „Vláda by měla platit lidem, aby kopali v zemi jámy a pak je zahrabávali,“ prohlásil.

Keynesovy představy o stagnaci a nezaměstnanosti žily svým životem během velké deprese v 30. letech. Pozorování nárůstu počtu nezaměstnaných, kteří skončili na ulici, bylo pravděpodobně důležitým zdrojem inspirace a jeho doporučení brzy přijali vlády z celého světa. Jeho vliv pak poklesl v 70. letech, kdy ekonomiky čelily velmi odlišným výzvám v podobě nízkého růstu a vysoké inflaci. Ekonomové si obecně mysleli, že zvýšení veřejných výdajů způsobí pouze vyšší inflaci, proto vlády hledali jiné odpovědi, například uvolnění podnikání prostřednictvím deregulace a kontroly nabídky peněz.

Určitě to nebude náhoda, že došlo k návratu o Keynese během globální finanční krize v letech 2007 – 2009, kdy vládám příslušelo zachránit světovou ekonomiku před následky finanční krize.

Pokud jde o současnou pandemii, Keynese by určitě potěšilo, kdyby viděl silné intervence ze strany vlád téměř na celém světě, které udržují spotřebu a zaměstnanost. Byl by však mnohem méně šťastný, kdyby slyšel diskuse o snižování deficitu. Věděl by, že takové diskuse sníží očekávání a ještě více ztíží hospodářské oživení. I když by pravděpodobně souhlasil s tím, že se vlády musí vyrovnat se svými deficity ve vhodném čase, zároveň by je vyzval, aby se takovým diskusím vyhnuly, dokud pandemie a její dopady na ekonomiku neskončí.

Zdroj: the conversation