Bulharsko se připravuje na změnu, my si zatím korunu hlídáme

V Sofii to vře. Od ledna 2026 se bulharský lev, měna s tradicí dlouhou 144 let, stane historií. Nahradí ho euro. Zatímco vláda a Brusel mluví o triumfu, silnější ekonomice a vyšších příjmech, v ulicích je nálada úplně jiná.

Značná část národa se třese strachy. Hoří symbolické eurobankovky a skandují se hesla o vlastizradě. Není to jen pár křiklounů – průzkumy ukazují společnost rozdělenou přesně vedví. Proti euru je 50 % Bulharů.

A právě tenhle balkánský třes bedlivě sledujeme z Prahy. Zatímco bulharská vláda navzdory odporu dotáhla euro do finále, ta česká přešlapuje na místě. Rok, co rok slyšíme stejnou písničku: termín se prozatím nestanoví.

Přitom strašáky, které dnes děsí Bulhary, jsou ty samé, které už dvacet let otravují českou debatu. Bulharská zkušenost je pro nás tak trochu generálkou na bitvu, která může jednoho dne propuknout i u nás.

Čeho se bojíme? Chorvatského strašáka

Největší obava, která spojuje odpůrce eura od Sofie po Prahu? Jedním slovem: zdražování. V živé paměti máme příběhy z Chorvatska, které přijalo euro v roce 2023. Média byla plná zpráv, jak oblíbená káva přes noc skokově podražila o 20 % a jak obchodníci zaokrouhlovali ceny nahoru.

Jenže data mluví jinak. Eurostat spočítal, že samotné zavedení eura zvedlo lednovou inflaci v Chorvatsku jen o zanedbatelných 0,04 až 0,18 procentního bodu. Kde je tedy pravda? Problém je, že přechod proběhl v době celosvětově vysoké inflace a někteří obchodníci toho zkrátka využili.

Skutečné jádro pudla je ale jinde. Kritici tvrdí, že problém není v jednorázovém zdražení, ale v trvalé ztrátě vlastní měnové politiky. Ekonomika je nucena přijmout úrokové sazby z Frankfurtu, které nemusí odpovídat jejím potřebám. A data jim dávají za pravdu – inflace v Chorvatsku se od přijetí eura drží nad průměrem eurozóny.

Zdražování po přijetí eura je tedy mýtus i realita zároveň. Okamžitý cenový šok je spíše pocit, ale riziko dlouhodobě vyšší inflace kvůli nevhodné měnové politice je legitimní obava.

Druhý pilíř strachu je emocionální – ztráta koruny jako národního symbolu. Pro mnoho Čechů není koruna jen platidlo, ale pojítko s historií a znak stability. Vzdát se jí je pro ně jako odevzdat kus národní duše. Tento sentiment silně rezonuje v Bulharsku, kde nacionalisté mluví o vlastizradě a předání kontroly nad zemí do rukou cizích byrokratů.

Proč chtějí firmy euro?

Zatímco ve veřejné debatě vládnou emoce, z kanceláří českých firem zní úplně jiná, pragmatická písnička. Největší zastánce eura, Svaz průmyslu a dopravy, argumentuje jasně: pro velkou část firem je euro denní realitou a nutností.

Jejich logika je prostá. Jsme exportní ekonomika a koruna pro nás představuje neustálé náklady a rizika. Firmy platí miliardy za směnu měn a za pojištění proti kurzovým výkyvům. Peníze, které by mohly jít do inovací, tak mizí v bankách.

Mnoho podniků si už dnes bere úvěry v eurech, obchoduje v eurech a vede v nich i účetnictví. Pro ně by oficiální přijetí eura nebylo skokem do neznáma, ale jen logickým narovnáním stavu.

Jako pozitivní příklad dávají Slovensko. Tam k výraznému zdražení nedošlo a země po přijetí eura zažila období silného růstu reálných mezd. To je přímý protipól obav ze zhoršení životní úrovně.

U nás zatím vládne politický pat

Hlavní brzdou pro přijetí eura u nás ale není ekonomika, nýbrž politika. Vládní koalice je v této otázce rozseknutá vedví. Na jedné straně stojí STAN a Piráti, kteří tlačí na stanovení termínu.

Proti nim je nejsilnější ODS v čele s premiérem Fialou, která jakýkoli posun blokuje. Argumentuje vládním programem, nízkou podporou veřejnosti a tím, že ekonomika ještě není připravená.

Do toho vstupuje klidný hlas České národní banky. Ta dlouhodobě doporučuje termín nestanovovat. Důvod? Naše ekonomika je pořád příliš odlišná od jádra eurozóny. Plovoucí kurz koruny podle ČNB funguje jako životně důležitý „tlumič nárazů“ – v krizi oslabí a pomůže exportu, v dobrých časech posílí a brzdí inflaci. Vzdát se tohoto nástroje by prý bylo předčasné.

Stojíme tak na křižovatce

Česká debata o euru je tak střetem dvou příběhů. Příběhu Strachu a příběhu Příležitosti. A právě tady je bulharská zkušenost klíčovým varováním. Ukazuje, že přijetí eura není technický krok, ale politicky extrémně riziková operace, která může rozdělit společnost.

Pokud bulharská vláda čelí obviněním z vlastizrady při 50% podpoře veřejnosti, co by se stalo u nás, kde je proti euru 75 % lidí a vláda je sama rozhádaná? Jakýkoli pokus o zavedení eura by byl politicky výbušný a mohl by spustit masivní vlnu populistického odporu. Zdánlivá nečinnost vlády je tak možná jen chladným kalkulem a snahou předejít politické katastrofě. Vstup Bulharska do klubu ale vrací otázku eura s novou silou na stůl. A tuhle volbu už nejspíš nepůjde odkládat do nekonečna.

Zdroje: portalridice, seznamzpravy