Na byt jste nepotřebovali ani korunu. Jak to, že dnes dřeme na hypotéku celý život?
Za socialismu neexistovaly hypotéky, přesto si lidé pořizovali byty bez milionových dluhů. Jak to bylo možné? Hlavní roli hrály státem přidělované byty, družstevní bydlení, podnikové byty a státem dotované bezúročné půjčky na rodinné domy. Ačkoliv se bydlení na první pohled zdálo levné, jeho dostupnost byla omezena čekacími lhůtami a přísnou kontrolou ze strany státu. Dnes jsou větší možnosti, ale ceny nemovitostí rostou do závratných výšin a hypotéka na 30 let je pro většinu lidí nutností. Jak se tedy změnily podmínky pro bydlení?
Dnes lidé řeší hlavně to, jestli si vůbec můžou dovolit vlastní bydlení. Za socialismu to ale bylo jinak. Byty byly levné, ale dostat se k nim byl docela boj. Nebyly volně k prodeji, přiděloval je stát, podniky nebo družstva, takže člověk musel čekat v pořadníku, shánět známosti nebo mít štěstí. Hypotéky neexistovaly, ale kdo chtěl vlastní dům, mohl dostat státní půjčku, ovšem pod podmínkou, že si ho postaví svépomocí. To znamenalo roky práce, shánění materiálu a pomoc od rodiny nebo kamarádů. Nebyl to boj s bankou, ale spíš s úřady a systémem. Dostupnost bydlení tehdy nezáležela na penězích, ale na trpělivosti a často i na tom, jestli měl člověk správné politické názory.
Jak systém fungoval?
Zájemce o byt se musel přihlásit do pořadníku. Přednost měli ti, kteří splňovali určitá kritéria, např. mladé rodiny nebo lidé ve strategických profesích.
Pokud se někdo dostal na řadu, dostal přidělený byt, za který platil symbolické nájemné. Nájemné ve státním bytě bylo velmi nízké. Činilo jen pár stovek korun měsíčně, což odpovídalo zhruba 5–10 % průměrného platu. Na druhou stranu, kvalita bydlení byla často diskutabilní. Nové paneláky se sice stavěly rychle, ale standard bydlení byl nízký.
Družstevní bydlení
Družstevní bydlení bylo oblíbené, protože umožňovalo získat byt rychleji než přes státní pořadník. Princip byl jednoduchý. Zájemci se sdružili do stavebního bytového družstva, složili členský vklad a družstvo za ně postavilo bytový dům. Měsíční platby pak fungovaly podobně jako dnešní splácení hypotéky, ale bez úroků. Tahle varianta byla pro spoustu lidí lákavá, protože družstevní byty byly modernější než státní paneláky a dalo se k nim dostat rychleji. Na druhou stranu byt nepatřil přímo člověku, ale družstvu, takže ho nešlo jen tak prodat jako dnes, šlo spíš o převod členství.
Hlavní výhody:
Možnost získat byt rychleji než přes státní příděl.
Relativně nízké měsíční splátky.
Byty byly často modernější než státní paneláky.
Nevýhody? Družstevní byt nepatřil jednotlivci, ale družstvu. Bylo možné jej „přenechat“ jinému členovi družstva, ale prodej jako u dnešních bytů neexistoval.
Podnikové byty
Velké podniky si chtěly udržet zaměstnance, a tak pro ně stavěly podnikové byty. Byly obvykle lepší kvality než státní byty, ale měly háček. Nárok na bydlení zanikal s ukončením pracovního poměru. Pokud tedy někdo opustil fabriku, riskoval, že přijde o střechu nad hlavou. Tento systém byl běžný v odvětvích jako:
Těžký průmysl (např. doly, hutě), železnice a doprava, stavebnictví a velké podniky (Škoda, ČKD apod.).
Bezúročné půjčky na rodinné domy
Lidé, kteří chtěli postavit vlastní dům, si mohli vzít bezúročnou státní půjčku. Bylo ale nutné stavět svépomocí, tedy buď s pomocí rodiny a známých, nebo za neustálého shánění řemeslníků a materiálu.
Podmínky státní půjčky:
Nízké splátky, žádné úroky.
Možnost částečného odpuštění při narození dítěte.
Povinnost pracovat na stavbě osobně.
Hlavní problém byl nedostatek stavebních materiálů.
Na první pohled se zdá, že za socialismu bylo bydlení mnohem levnější. Je pravda, že lidé nemuseli řešit hypotéky a vysoké ceny bytů. Jenže dostupnost byla problematická. Dnes je situace opačná. Byty jsou k mání hned, ale za cenu dlouhodobé hypotéky. Každý systém měl své výhody a nevýhody. Bydlení bylo dříve levné, ale ne dostupné. Dnes je dostupné, ale velmi drahé.
Zdroje: medium.seznam.cz, readzone.cz, drevostavitel.cz, hyponamiru.cz
