Po sedmdesátce jsem zjistil pravdu o stáří. Nikdo mě na tohle nepřipravil

Život umí překvapit. I když jsem si už v mládí představoval, jaké to bude v důchodu, rozhodně jsem nečekal to, co se mi děje nyní, když je mi přes 70 let.

Kdo si už několikrát v životě nepředstavoval, jak asi vypadá důchod? I já jsem takto ve 20 i ve 30 přemýšlel. Když jsem okolo sebe viděl sousedy, kterým bylo již nad 70, bylo mi jich vlastně trochu líto. Tato lítost ale pocházela spíše z mého strachu. Viděl jsem, jak se jim hůře chodí a potřebují pomoc od svého okolí. Ven mohli jít jen ve chvíli, kdy jejich potomci dorazili domů, aby šli s nimi. Děsilo mě, že se i já stanu závislým na rodině nebo na ošetřovali. Naštěstí jsem si uvědomoval, že mám dostatek času na to, abych se více staral o sebe a o své zdraví. Nyní je mi přes 70 let a realita se zcela liší od toho, co jsem si představoval. Jaké je tedy doopravdy stáří?

Každý stárne jinak

Někdo má štěstí, že má pevné zdraví, které mu slouží hodně dlouho. Jiní se potýkají s problémy už ve 30 a táhnou se s nimi až do konce života. Věděl jsem, že moje tělo a zdraví je to, co mám pevně v rukou a mohu to ovlivnit. Kvůli tomu je mi jasné, že staří každého seniora nemusí být zcela stejné, jako to mé. Já jsem se o sebe vždy staral už od mládí. Jedl jsem vyváženou stravu a kvalitní suroviny. Díky tomu se nyní těším dobrému zdraví. V mém věku mě ale překvapilo něco jiného.

Představa o stáří vs realita

V mladém věku jsem si myslel, že je stáří hlavně o odpočinku. Lidé si vždy stěžují, že mají hodně práce a nestíhají relaxovat. Naivně jsem se domníval, že tento odpočinek má přijít právě ve stáří. Realita je však taková, že odpočinek si užíváte jinak ve 40 a jinak v 70. Ve 40 víte, že máte chvíli klidu pro sebe a užíváte si to. V 70 máte tohoto klidu až moc. Vlastně se často nudíte.

Myslel jsem si, jak budu sedávat na zahradě, číst si knihy, jezdit na ryby a chodit s přáteli do hospody i v pracovní dny. Těšil jsem se na to, jak nebudu muset vstávat do práce. Očekával jsem klid, trochu samoty a rodinný život. Chcete znát realitu?

Na klasické problémy občas zapomínám, ale ne z vlastní vůle

Jakmile jsem s rodinou slavil 70, nezačal jsem se rozpadat. Nebolely mě klouby, záda nebo kolena. Místo toho si semnou začala pohrávat moje hlava. Už dříve se mi stávalo, že jsem zapomenul, proč jsem vlastně šel do kuchyně. To se určitě stává i vám. Teď ale z ničeho nic zapomenu, jak se vlastně používá chytrý telefon. Dokonce jsem si jednou nemohl vzpomenout, jak mám sakra přepnout program v televizi.

Trochu trapně mi bylo ve chvíli, kdy jsem na ulici potkal člověka, kterého znám mnoho let. Dal jsem se s ním do řeči a při loučení mi došlo, že vlastně nevím, jak se tento člověk jmenuje. Až druhý den mi to došlo. A tímto stylem si semnou moje hlava zahrává. Kdybych v ní měl nějaké skřítky, myslím si, že by se ohromně bavili. Zatím se mi ale nestalo nic závažného. Domů vždy dojdu, své jméno si pamatuji a poznávám i své rodinné příbuzné. Až na toho kamaráda.

Smutek a vzpomínky na staré časy

Bohužel i já vím o tom, že tu nebudu donekonečna. Smrt je součástí každého života a mně čas od času odejde kamarád, se kterým jsem měl společné vzpomínky. Moji vrstevníci postupně mizí. Někdo se musí přestěhovat do domova důchodců, někdo je v nemocnici a bohužel někteří z mých přátel už tu s námi nejsou. I když mám okolo sebe rodinu a vnoučata, stejně se občas cítím sám. Nikdo mi nedokáže nahradit kamaráda, se kterým jsem se znal již od dětství.

Co jsem se naučil až ve stáří?

Nyní jsem v životní fázi, kdy už vím, že je smrt běžnou součástí života. O hodně věcí jsem přišel, občas se cítím sám, ale přesto se najdou na stáří i pozitiva. Nikdo po mně nic nechce. Klidně můžu jít po obědě spát a nemusím nikomu říkat, proč. I když stále vstávám v 6 ráno, jako když jsem chodil do práce, nyní si v klidu u snídaně přečtu pár stran z knihy. Když chci, mohu pokračovat ve čtení i po snídani.

Stále se snažím udržet fit. Chodím na pravidelné procházky a než si sednu k rybníku na několik hodin, párkrát jej obejdu. Také jsem se posunul mentálně. Přestal jsem řešit hlouposti. Je to trochu smutné, ale až ve vyšším věku jsem pochopil, že ne všechno musí mít vysvětlení či důvod. Prostě věci beru tak, jak jsou. A je to osvobozující.

Nyní mám čas na vše, co jsem předtím odkládal. Dívám se na staré filmy, sedávám venku s čajem a jen tak pozoruju okolí. Na jaře sleduji ptáky, jak si venku staví hnízdo. Často si povídám s vnoučaty a dozvídám se od nich novinky. Učí mě i výrazy mladých lidí. Stáří rozhodně není čekání na smrt. Každý jej může mít takové, jaké si jej sám udělá.

Zdroje: cnbc, money.usnews, timesofindia, seznamzpravy