Šokující operace před 2500 lety. Co dnes odhalují vrty v Dukovanech?

Moderní technologie dnes neodhalují jen budoucnost, ale i dávno zapomenutou minulost. Zatímco v jihomoravských Dukovanech se vrtné soupravy zakusují do skály kvůli výstavbě nových jaderných bloků a jejich vzorky putují do špičkových laboratoří v Praze, na Sibiři počítačová tomografie odhaluje nečekaně pokročilý chirurgický zákrok starý 2500 let. Společným jmenovatelem obou příběhů je detailní poznávání pevného materiálu – ať už jde o lidskou kost, nebo horninu, na níž stojí klíčová infrastruktura.

Nové poznatky z Altaje přepisují dějiny medicíny a ukazují, jak sofistikované postupy mohly existovat už v době železné. Geotechnické průzkumy v lokalitě Dukovan zase připomínají, jak zásadní roli hraje přesné poznání podloží pro bezpečnost jaderné energetiky v roce 2026. Oba příběhy, ač vzdálené tisíci kilometrů i staletími, se setkávají v laboratoři – u přesných přístrojů, které umějí „číst“ v kostech i ve skále.

Operace čelisti v altajských stepích: medicína dávné doby pod CT skenerem

Mumifikované ostatky mladé ženy, které byly nalezeny už v roce 1994 na Ukokské náhorní plošině v ruské části pohoří Altaj, se dlouho řadily spíše k méně nápadným archeologickým nálezům. Tělo se sice díky permafrostu zachovalo ve výjimečně dobrém stavu, nic však nenasvědčovalo tomu, že by šlo o osobu významného společenského postavení – u těla chyběla výbava, výjimkou byla pouze paruka.

Navíc část lebky pokrývala mumifikovaná kůže, která komplikovala klasické antropologické zkoumání. Teprve po desítkách let se k ostatkům vrátil tým odborníků z Novosibirské státní univerzity a rozhodl se využít technologii, jež je dnes standardem v moderní medicíně – počítačovou tomografii. Digitální „nahlédnutí pod kůži“ přineslo objev, který překvapil i zkušené vědce.

Rozsáhlé poranění, které by mělo být smrtelné

CT snímky ukázaly, že žena ve věku zhruba 25 až 30 let utrpěla těžké poranění dolní čelisti. Pravá část čelistního aparátu byla vážně poškozena: kloubní hlavice byla prakticky zničena, postranní vaz přetržen a čelist vychýlena z přirozené polohy. Odborníci se domnívají, že příčinou mohl být prudký pád, například z koně, což odpovídá životu kočovných komunit v altajských stepích.

Takové zranění by v tehdejších podmínkách obvykle znamenalo rozsudek smrti – kvůli infekci, silné bolesti nebo prosté nemožnosti přijímat potravu. Namísto toho však CT odhalilo stopy po zákroku, který připomíná moderní rekonstrukční chirurgii.

Primární „protéza“ z doby železné

V kosti dolní čelisti a ve spánkové kosti vědci identifikovali dva úzké kanálky. Jeden procházel skrz hlavici dolní čelisti, druhý skrz výběžek spánkové kosti, tedy oblast, která se v moderní medicíně označuje jako součást čelistního kloubu. Kanálky byly zjevně vytvořeny záměrně, pravděpodobně pomocí vrtacího nástroje.

Podle Andreje Leťagina ze sibiřské pobočky Ruské akademie věd byly kanálky využity k protažení elastického materiálu – hypoteticky mohlo jít o koňské žíně nebo šlachu zvířete. Tento „vaz“ měl mechanicky spojit kloubní plochy a stabilizovat poškozený kloub tak, aby pacientka mohla dolní čelist alespoň omezeně používat.

Podle současných poznatků může jít o vůbec první známý doklad takto koncipovaného čelistního zákroku v dějinách. Přestože nástroje i materiály byly primitivní, princip připomíná dnešní náhrady vazů či stabilizační operace kloubů.

Důkaz úspěchu: hojení kostí i „přeučené“ žvýkání

Klíčovým argumentem, že nešlo jen o zoufalý pokus, ale o relativně úspěšný zákrok, jsou známky hojení na kostní tkáni. Kost v okolí poranění nese stopy remodelace, což naznačuje, že žena po operaci žila nejméně několik měsíců, možná i let. Další nepřímý důkaz poskytují její zuby.

Na levé straně chrupu je patrné výrazně větší opotřebení než na pravé. To ukazuje, že pacientka dlouhodobě přenášela zátěž při žvýkání na zdravější stranu, pravděpodobně kvůli přetrvávající citlivosti či omezené funkci poraněné části čelisti. Jinými slovy – nejenže zákrok umožnil přežití, ale také alespoň částečný návrat k běžnému způsobu života.

Příběh ženy z Altaje tak otevírá nové otázky o úrovni znalostí, dovedností a organizace péče v tehdejších kočovných komunitách. Někdo musel disponovat znalostí anatomie, odvahou provést riskantní zákrok a také prostředky, jak pacienta udržet při životě v období hojení – od výživy po základní hygienu.

Zajímavosti

V 18 letech mu lékaři dali tři hodiny života. Dnes vybudoval herní studio s obratem 200 milionů korun ročně

V osmnácti mu lékaři řekli, že má před sebou tři hodiny života. Dnes vede herní studio, které ročně protočí stovky milionů korun. A to celé začalo jedním „obyčejným“ krvácením z nosu a pár videohrami na nemocničním pokoji.

Vrty v Dukovanech: jak se testuje skála pro největší investici v historii Česka

Zatímco v altajských stepích pomohla moderní zobrazovací technika odhalit překvapivě pokročilý zákrok z dávné minulosti, v Česku se technologie používá k plánování budoucnosti. V lokalitě jaderné elektrárny Dukovany probíhají rozsáhlé geotechnické průzkumy, které mají prověřit, jak se místní horniny chovají při zatížení a zda jsou vhodné pro výstavbu dvou nových jaderných bloků.

Na místě nyní pracuje devět vrtných souprav. Každý týden prorazí sondy o souhrnné délce kolem 600 metrů, přičemž jednotlivé vrty dosahují hloubky až 150 metrů. Geologické práce zahájila jihokorejská společnost KHNP, vítěz tendru na dostavbu elektrárny, a podle ředitele pro výstavbu, spouštění a provoz Elektrárna Dukovany II Martina Uhlíře mají být průzkumy dokončeny v první polovině roku 2026.

Od vrtného jádra do pražské laboratoře

Vývrty z Dukovan nejsou jen technickým odpadem. Pečlivě se odebírají jako tzv. vrtná jádra – válcovité vzorky hornin, které poskytují detailní průřez geologickými vrstvami pod povrchem. Vybrané části těchto jader putují do Ústavu struktury a mechaniky hornin Akademie věd v Praze (ÚSMH), kde je čeká řada laboratorních testů.

Budova ústavu v pražské Bubenči na první pohled nepůsobí nijak výjimečně, uvnitř se však nachází špičkové laboratoře vybavené moderními přístroji i těžkou technikou – od počítačem řízených měřicích zařízení po brusky a pily s automatickým posuvem a diamantovými kotouči. Právě ty se používají k přesnému nařezání vrtných jader na menší válečky, které pak slouží jako standardizované vzorky pro mechanické zkoušky.

Ústav, který vede ředitel Filip Hartvich, zaměstnává kolem 120 lidí, z toho 55 vědců. Ti se věnují jak základnímu, tak aplikovanému výzkumu v oblasti mechaniky hornin, přírodních rizik a inženýrské geologie. Kromě jaderných projektů pracují například i pro Ředitelství silnic a dálnic, když je potřeba vyhodnotit riziko sesuvů půdy ohrožujících dopravní infrastrukturu.

Proč je chování hornin klíčové pro jadernou bezpečnost

V případě Dukovan prověřuje tým ÚSMH především to, jak se horniny v lokalitě chovají při různém zatížení. Zkoumají se jejich statické i dynamické vlastnosti – tedy jak odolávají dlouhodobému tlaku, jak reagují na vibrace či náhlé zatížení, a jaké mají pevnostní limity. Laboratoř patří k málu pracovištím v Česku, která jsou schopna tento typ testů provádět v požadované kvalitě a s příslušnou certifikací.

Získaná data budou sloužit jako podklad pro:

• přesné umístění nových jaderných bloků v rámci areálu elektrárny,
• projektování a založení staveb, tedy návrh základů, které musí přenést obrovské zatížení na podloží,
• bezpečnostní analýzy, jež mají prokázat, že navržený jaderný zdroj splňuje všechny požadavky národní i mezinárodní legislativy.

Vzhledem k tomu, že plánované dva nové bloky představují investici přesahující 400 miliard korun, jde z hlediska financí o největší projekt v historii České republiky. Jak upozorňuje Martin Uhlíř, právě výjimečnost projektu je jedním z důvodů, proč začíná tak detailním průzkumem podloží. Stabilita a předvídatelné chování hornin jsou pro jadernou bezpečnost stejně zásadní, jako je pro chirurga znalost struktury kosti a kloubu.

Společný jmenovatel: věda, která „čte“ v pevných materiálech

Na první pohled se může zdát, že příběh dávné altajské pacientky a současných vrtů v Dukovanech nemají mnoho společného. Ve skutečnosti však oba příklady ukazují, jak zásadní je schopnost člověka porozumět pevným strukturám – ať už jde o lidské tělo, nebo o geologické podloží.

Od intuice k přesné diagnostice

Tvůrci čelistní „protézy“ v altajských stepích neměli k dispozici žádné zobrazovací přístroje. Přesto museli mít intuitivní, empiricky ověřenou představu o tom, kde se nachází kloub, jak do něj zasáhnout a jak jej mechanicky stabilizovat, aniž by pacientku okamžitě zabili. Jejich nástroje byly hrubé, ale princip byl překvapivě racionální.

Dnešní vědci, ať už v Novosibirsku či v Praze, mají k dispozici CT skenery, automatizované pily, přesné lisy a počítačové modely. Jejich práce je však v jádru podobná – snaží se z vnějších projevů (tvaru kosti, struktury jádra, reakcí na zatížení) vyčíst, co se děje uvnitř materiálu, a jak se bude chovat v čase.

Bezpečnost jako společný cíl

Altajský zákrok byl motivován snahou zachránit život a obnovit alespoň částečnou funkci kloubu. Geotechnické průzkumy v Dukovanech jsou vedeny snahou zajistit, aby nová jaderná zařízení stála na co nejstabilnějším a nejlépe popsaném podloží. V obou případech je chybné rozhodnutí potenciálně fatální – pro jednotlivce v dávné minulosti, pro celé regiony v případě moderní jaderné elektrárny.

Zatímco kdysi se úspěch měřil tím, zda pacient přežil další roky, dnes se měří schopností elektrárny bezpečně fungovat po desítky let, odolávat zemětřesením, extrémnímu počasí či dalším zátěžím. V obou scénářích ale platí, že bez důkladného porozumění materiálu – kostem či horninám – není možné dosáhnout přijatelné míry rizika.

Zajímavosti

Domácí energie pod kontrolou. Pět levných vychytávek sníží účet o tisíce ročně

Účty za energie v roce 2026 patří mezi největší položky rodinného rozpočtu. Elektřina, plyn i teplo zdražily, a i když se situace na trzích postupně uklidňuje, většina domácností stále hledá způsoby, jak platit méně, aniž by musela zásadně snižovat svůj komfort.

Co nám tyto příběhy říkají o budoucnosti vědy a techniky

Případ altajské ženy z doby železné i současné vrty v Dukovanech ukazují, že klíčovým zdrojem pokroku je kombinace odvahy a přesného poznání. Dávní chirurgové riskovali s omezenými prostředky, dnešní inženýři a vědci risk minimalizují díky sofistikovaným metodám a dlouhým řetězcům kontrol.

V roce 2026 se technologie, které ještě před několika desetiletími patřily do science fiction, stávají běžnou součástí vědecké i průmyslové praxe. Počítačová tomografie, která kdysi sloužila výhradně medicíně, dnes pomáhá i archeologii. Mechanické zkoušky hornin, původně doména úzkých geologických oborů, se stávají klíčovým nástrojem pro plánování energetické infrastruktury.

Společným poselstvím obou příběhů je, že skutečná bezpečnost – ať už jde o lidské zdraví, nebo o jadernou energetiku – nevzniká z proklamací, ale z trpělivého, detailního a často nenápadného výzkumu. Ten probíhá v laboratořích, které laik obvykle mine bez povšimnutí, v rukou odborníků, jejichž práci veřejnost zaznamená až tehdy, když se něco pokazí.

Právě proto stojí za to připomínat si jak dávné příběhy odvahy a vynalézavosti, tak současné, na první pohled „nudné“ geotechnické průzkumy. Bez nich by nebylo ani překvapivých archeologických objevů, ani bezpečných jaderných elektráren, na nichž má v příštích desetiletích stát energetická stabilita země.