Kolik Ukrajinců pracuje aktuálně v našem zdravotnictví? Číslo je obrovským varováním pro celé Česko

Kolem stability českého zdravotnictví a role cizinců v něm panuje spousta mýtů. Realita je ale o dost jiná a vlastně i komplikovanější.

Když se podíváme na přesná data o zahraničních lékařích, zjistíme, že z celkového počtu asi 6 100 lidí tvoří naprosto drtivou většinu – přes 71 % – lékaři ze Slovenska. Těch u nás pracuje přes 4 300. Pracovníci ze třetích zemí, kam spadá i Ukrajina, jsou v lékařských pozicích zastoupeni mnohem méně.

Kde je tedy problém a proč ten titulek? Paradoxně v tom, že přesný počet ukrajinských zdravotníků – hlavně sester, ošetřovatelů a dalšího nelékařského personálu – vlastně vůbec neznáme.

Víme jen, že zájem o práci je obrovský. Například v roce 2023 se k náročným aprobačním zkouškám, které jsou nutné pro plný výkon profese, přihlásilo přes 850 ukrajinských lékařů a farmaceutů a téměř 380 nelékařských zdravotníků. To je obrovský potenciál. Velké množství těchto kvalifikovaných lékařek a lékařů tak často pracuje na nižších pozicích. Známe případy, kdy lékařka z Ukrajiny pracuje jako sanitářka nebo ošetřovatelka.

Jsme vděční za každou ruku

Sentiment „zaplaťpánbůh za Ukrajince“, který je ve společnosti cítit, není nějaká preference, je to čistá nutnost. Závislost na jakékoliv zahraniční pomoci je jen přímým příznakem naší vlastní, hluboké a dlouhodobé systémové krize.

Našemu zdravotnictví chronicky chybí personál. Nejhorší je situace u dětských praktických lékařů. Data jsou neúprosná a ukazují, že zhruba polovina všech pediatrů je starší 60 let. A náhrada? Téměř žádná. Mladí lékaři po atestaci nemíří do soukromých ambulancí, ale zůstávají v nemocnicích. V regionech jako je Ašsko nebo Lounsko tak péče pro děti doslova vymírá.

Podobná krize panuje u zdravotních sester, kterých je zoufalý nedostatek. Může za to špatně nastavený systém vzdělávání i chronicky špatné finanční ohodnocení a extrémní náročnost práce, která lidi vyhání od lůžek.

Právě tohle je ten skutečný důvod, proč jsme vděční za každou pomocnou ruku, ať už je ze Slovenska, nebo z Ukrajiny. Zahraniční pracovníci jen vyplňují vakuum, které náš vlastní systém nedokáže zaplnit.

Past integrace a paradox odlivu mozků

Je to paradoxní situace. Problém je, že si neumíme udržet vlastní lidi. Naši lékaři moc dobře vědí, že na Západě si vydělají víc a budou mít lepší podmínky, tak tam prostě odcházejí. A my to pak doháníme tím, že lákáme doktory z Východu. Občas sice slyšíme, že mladí po promoci zůstávají, ale tohle číslo je často jen iluze – je to jen dočasný stav.

A proč tedy ti kvalifikovaní Ukrajinci, o kterých jsme mluvili, už dávno nepracují jako plnohodnotní lékaři? Protože proces je neuvěřitelně složitý. Zahrnuje nostrifikaci diplomu, dočasnou praxi pod dohledem, a hlavně těžkou odbornou a jazykovou zkoušku v češtině.

Česká lékařská komora (ČLK) logicky trvá na tom, že bezpečnost pacientů je na prvním místě a snižovat nároky na jazyk nebo odbornost zkrátka nelze. Tento přísný, ale pochopitelný postoj se ale střetl se zoufalstvím státu, který se v minulosti pokusil pravidla obejít (např. v novele „Lex Ukrajina“). Návrh měl umožnit lékařům bez aprobace pracovat i v ambulancích, kde by byli prakticky sami, bez dohledu a bez jazykové zkoušky. ČLK to tehdy označila za extrémní riziko pro pacienty.

Výsledkem je patová situace, kdy státu zoufale chybí lidi, ale nedokáže ty kvalifikované, kteří tu jsou, dostatečně rychle, a hlavně bezpečně integrovat do systému.

Jak tedy zní varování?

A tady se dostáváme k jádru pudla – k tomu „obrovskému varování“. To varování nespočívá v tom, že by tu Ukrajinců bylo moc. Je to přesně naopak.

Varování spočívá v tom, že se stáváme závislými na pracovní síle, která je z podstaty dočasná a nestabilní. Hrozí nám totiž „dvojitý odliv“. Naši lékaři dál odcházejí na Západ. A ti ukrajinští? Pro ně jsme často jen přestupní stanice na cestě do bohatšího Německa, které se jim po válce také otevřelo.

A co je ještě větší, dosud podceňované riziko? Až válka skončí, bude je jejich vlast potřebovat na obnovu země. Už teď se mluví o modernizaci ukrajinských nemocnic za evropské miliardy. Je vysoce pravděpodobné, že velká část těch, kteří tu dnes drží nad vodou celá oddělení, se vrátí domů.

Postoj „zaplaťpánbůh za Ukrajince“ je lidsky naprosto správný a pochopitelný. Jejich pomoc je pro nás neocenitelná. Ale spoléhat se na to jako na státní strategii je selhání. Spoléháme na „záplatu“, která může kdykoli zmizet.

Pokud okamžitě nezačneme opravovat náš vlastní systém a zároveň nezrychlíme bezpečnou integraci těch cizinců, kteří tu chtějí pracovat, riskujeme, že až jednoho dne odejdou Češi i Ukrajinci, náš systém se zhroutí.

Zdroje: zdravezpravy.cz, efektivnizdravotnictvi.cz, lekarskakomora, ministerstvovnitra