Každá dvacátá smrt asistovanou sebevraždou. Budou Češi další na řadě v legalizaci eutanazie?

Úvod: Téma, které už není tabu, ale stále nemá zákon

Eutanazie patří v roce 2026 k nejkontroverznějším otázkám moderní medicíny a práva. V české společnosti se o ní diskutuje stále otevřeněji, část veřejnosti ji v průzkumech dlouhodobě podporuje a téma se opakovaně dostává na stůl politiků i soudců. Přesto v českém právním řádu jakákoli forma eutanazie či asistované sebevraždy zůstává nadále nezákonná a lékař, který by pacientovi na jeho žádost aktivně pomohl zemřít, by se dopouštěl trestného činu.

Rozhodnutí Ústavního soudu, sílící hlas paliativní medicíny, návrhy části politiků i zkušenosti ze zahraničí – od Kanady po Latinskou Ameriku – ukazují, že debata o tom, jak by mohl vypadat případný český zákon o „důstojné smrti“, už není jen hypotetická. Zároveň se ukazují i obavy z možného zneužití, historické asociace s nacistickým programem usmrcování „nežádoucích“ osob a nové etické dilema: co vlastně znamená právo na život ve společnosti, která umí život prodlužovat, ale ne vždy zajistit důstojné umírání.

Hlavní zprávy

Hormuzský průliv, energetická krize a české sazby: jak konflikt mění ekonomiku

Blokáda Hormuzského průlivu mění ceny ropy, plyn a náladu na trzích. Jak globální konflikt dopadá na českou inflaci, sazby ČNB a budoucnost energetiky?

Co je eutanazie a jak ji rozlišuje právo

Právní analýza publikovaná na odborném serveru zaměřeném na právo připomíná, že pod pojmem eutanazie se v obecné rovině rozumí úmyslné usmrcení pacienta lékařem, vedené zájmem o stav pacienta a jeho prospěch. Text rozlišuje aktivní a pasivní eutanazii.

• Aktivní eutanazie znamená, že lékař vykoná určitý sled kroků – například podá smrtící látku – a přímým jednáním tak způsobí smrt pacienta.
• Pasivní eutanazie je naopak chápána jako ponechání pacienta zemřít tím, že se nezahájí nebo ukončí léčba udržující život. Jde tedy o rozhodnutí „nechat zemřít“ spíše než „usmrtit“.

Od eutanazie se odlišuje asistovaná sebevražda, kdy jiná osoba – typicky lékař – člověku poskytne prostředky nebo pomoc k tomu, aby sám uskutečnil vlastní smrt. Z hlediska českého trestního práva však tyto rozdíly zatím nehrají roli: pomoc k sebevraždě je trestná jako účast na sebevraždě a přímé usmrcení pacienta by bylo posuzováno jako vražda či zabití.

Rozhodnutí Ústavního soudu: žádné „právo na smrt“, ale otevřená vrata pro zákonodárce

Významný posun v debatě přinesl nález Ústavního soudu z roku 2025. Stěžovatel, vážně a nevyléčitelně nemocný, se domáhal toho, aby soud uznal, že možnost ukončit život za asistence lékaře plyne přímo z ústavního pořádku, a aby mu bylo umožněno podat smrtící prostředek na základě jeho dobrovolné žádosti.

Ústavní soud se v nálezu detailně zabýval dvěma protichůdnými rovinami: na jedné straně právem na život a povinností státu tento život chránit, na straně druhé právem na soukromí, osobní integritu, autonomii a otázkou důstojného umírání. Vycházel přitom mimo jiné z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

Klíčové závěry jsou pro aktuální českou debatu zásadní:

• Z práva na život nelze dovodit právo na pomoc ke smrti v libovolně zvoleném okamžiku. Právo na život nelze interpretovat obráceně jako právo zemřít.
• Na druhé straně soud připouští, že rozhodování člověka o tom, jak a kdy ukončí svůj život, může být součástí práva na soukromý život, ale toto právo není absolutní a musí být vyvažováno ochranou zranitelných osob a povinností státu život chránit.
• Ústava a mezinárodní závazky nechávají státům široký prostor pro uvážení: mohou se rozhodnout asistované umírání i nadále trestat, nebo je za přesně stanovených podmínek dekriminalizovat.

Ústavní soud tak výslovně konstatoval, že v českém právu dosud neexistuje právo na „důstojnou smrt“ ve smyslu aktivní lékařské pomoci k ukončení života. Zároveň ale připomněl, že článek ústavního pořádku umožňuje zákonodárci vymezit výjimečné situace, kdy jednání vedoucí ke smrti trestné nebude. Prakticky řečeno: pokud má eutanazie v Česku někdy vzniknout, musí se o ní rozhodnout v Parlamentu, nikoli u soudů.

Hlavní zprávy

Trumpovo jméno na dolarech: bezprecedentní zásah do symbolů USA

Jméno Donalda Trumpa má od roku 2026 nahradit podpis pokladníka USA na nově tištěných dolarech. Bezprecedentní zásah do symbolů americké moci vyvolává nadšení i ostrou kritiku.

Pacient v závěru života: paliativní péče místo eutanazie?

Diskuse o eutanazii se často odehrává v situaci, kdy pacient trpí nesnesitelnými bolestmi nebo se obává ztráty důstojnosti a závislosti. Paliativní lékař Adam Houska, vedoucí podpůrného a paliativního týmu ve velké pražské fakultní nemocnici, ale upozorňuje, že skutečná situace umírajících pacientů bývá složitější. V rozhovoru pro veřejnoprávní rozhlas popisuje, že když lidé slyší závažnou diagnózu, „zboří se jim svět“ a často mají jen minimum informací o možnostech léčby a podpory.

Houska zdůrazňuje několik bodů:

• Pacienti často nevědí, co je paliativní péče a jak může zlepšit kvalitu zbývajícího života – ať už jde o zvládání bolesti, dušnosti nebo psychické a sociální podpory rodiny.
• Podle jeho zkušenosti lidé žádají o „eutanazii“ často ve chvíli zoufalství a strachu. Když dostanou čas, informace a podpůrnou péči, část z nich svůj postoj přehodnotí.
• Houska osobně odmítá uzákonění eutanazie v českém prostředí a klade důraz na rozvoj dostupné a kvalitní paliativní péče pro všechny, kdo ji potřebují.

Jeho hlas ukazuje, že v české odborné komunitě existuje silný proud, který varuje před tím, aby se legislativní debata o eutanazii neodtrhla od reality běžného zdravotnictví: mnozí pacienti se dodnes nedozvídají včas pravdu o své diagnóze, nemají možnost plánovat závěr života a často ani přístup k profesionální paliativní péči.

Politika a legislativa: návrh eutanazie v Senátu a kritici s varováním „zavedl to Hitler“

Tlak na otevření legislativní debaty ale roste. Senátorka a lékařka Věra Procházková veřejně oznámila, že se chystá v blízké době načíst návrh na uzákonění eutanazie do legislativního procesu. Téma podle ní nelze donekonečna odkládat, protože část pacientů se cítí v závěru života opuštěná systémem a žádá přinejmenším možnost volby.

Její iniciativa zapadá do širšího trendu, kdy se otázka asistovaného umírání objevuje v programech některých politických stran jako téma „důstojné smrti“. Zároveň ale vyvolává odpor části veřejnosti i odborníků.

Zpravodajský server komerční televize přinesl například výpovědi kritiků návrhu českého zákona o eutanazii, kteří připomínají historický stín nacistických programů usmrcování nemocných a postižených. Jeden z kritiků v reportáži zdůrazňuje, že „zákon o eutanazii zavedl Hitler“ a že se obává, aby se podobná logika – byť v moderní a „humanizované“ podobě – nevrátila prostřednictvím současné legislativy. Podle těchto hlasů má být úkolem medicíny a státu život chránit, nikoli aktivně ukončovat, a cesta by měla vést přes kvalitní paliativní péči a podporu rodin, nikoli přes smrtící injekci.

Zahraničí: od Ekvádoru a ALS po Kanadu, kde každá dvacátá smrt probíhá s asistencí

Debata v Česku se nevyhnutelně dívá za hranice. Ve světě existuje několik modelů, jak lze asistované umírání právně upravit – a jaké to má důsledky.

Veřejnoprávní zpravodajský server popisuje případ ženy s amyotrofickou laterální sklerózou (ALS) v Ekvádoru, která se obrátila na tamní ústavní soud a domáhala se přístupu k aktivní eutanazii. Soud dospěl k závěru, že úplný zákaz lékařské pomoci při ukončení života v takto extrémní situaci představuje zásah do práva na důstojný život, a otevřel tím cestu k dekriminalizaci eutanazie pro pacienty v krajním utrpení.

Jiný obrázek nabízí Kanada, kterou analyzuje server zaměřený na zahraniční zpravodajství. Podle tamních dat je už přibližně každá dvacátá smrt v Kanadě asistovanou sebevraždou – tedy probíhá v rámci systému právně upravené „lékařsky asistované smrti“. Původní zákon mířil primárně na osoby trpící nevyléčitelným a pokročilým onemocněním s předvídatelným koncem života. Postupně se ale diskutovalo o rozšíření i na další skupiny, například osoby s duševním onemocněním bez bezprostředního fyzického ohrožení života.

Tyto zahraniční zkušenosti vyvolávají v české debatě ambivalentní reakce. Zastánci říkají, že ukazují, jak lze přísně regulovanou asistovanou smrt začlenit do systému zdravotní péče a poskytnout úlevu těm, pro něž už medicína nemá jinou nabídku než dlouhodobé utrpení. Odpůrci ale varují právě před „rozšiřováním hranic“: obávají se, aby se česká legislativa z podobného modelu neinspirovala a nezačala vnímat asistované umírání jako běžnou a ekonomicky „efektivní“ alternativu k drahé dlouhodobé péči.

Právo na život nejen pro lidi: spor o eutanazii toulavých psů v Turecku

Debata o eutanazii se netýká pouze lidí. Zpravodajský portál zaměřený na mladší publikum popisuje aktuální spor v Turecku, kde má nový zákon umožnit eutanazii toulavých zvířat, především psů. V ulicích tureckých měst kvůli tomu protestují tisíce lidí se slogany „Právo na život platí pro všechny“.

Podle návrhu by měla být zvířata po určité době v útulku utracena, pokud se pro ně nenajde nový majitel. Zastánci zákona argumentují bezpečností obyvatel a rostoucím počtem útoků toulavých psů. Odpůrci naopak upozorňují, že masová eutanazie zvířat není řešením problému zanedbané péče, nedostatečné kastrace a neodpovědného přístupu části majitelů.

Přestože jde o úplně jiný kontext než u lidí, spor ukazuje, jak silně je pojem „právo na život“ zakořeněn v současných společnostech. Otevírá zároveň další etickou otázku: pokud jsme ochotni kvůli pohodlí nebo bezpečí obětovat život tisíců zvířat, jaké argumenty používáme, když mluvíme o lidském právu na život a lidské důstojnosti?

Mezi odporem a voláním po změně: co čeká Česko dál

Česká republika tak v roce 2026 stojí na rozcestí. Ústavní soud vyjasnil, že z ústavního práva na život nelze bez dalšího dovodit právo na asistovanou smrt – ale zároveň naznačil, že zákonodárce má možnost vytvořit přísná pravidla, za nichž by eutanazie či asistovaná sebevražda nebyla trestná. Senátorka Procházková se chystá konkrétní návrh „načíst“ do legislativního procesu a ve společnosti se opakovaně objevují příběhy těžce nemocných lidí, kteří volají po právu rozhodnout o své poslední kapitole.

Na druhé straně zaznívá silné varování části lékařů, etiků i občanů, kteří připomínají historické zkušenosti, riziko společenského tlaku na slabé a zranitelné a také fakt, že české zdravotnictví dosud nezajistilo plošně dostupnou a kvalitní paliativní péči. Paliatr Adam Houska upozorňuje, že mnoho pacientů v závěru života stále nedostává dost informací ani podpory, aby se mohli svobodně rozhodovat – a že bez nápravy tohoto stavu je diskuse o eutanazii nebezpečně předčasná.

Jasné je jedno: ať už se Česká republika v příštích letech rozhodne jakkoli, debata o eutanazii nebude jen technickou právní úpravou. Dotýká se samotného pojetí lidské důstojnosti, hranic medicíny a role státu v nejintimnějších okamžicích lidského života. Zda bude budoucí zákon – pokud vznikne – více následovat přísně regulované modely jako v některých zemích, nebo naopak zkušenost, že nejlepším „lékem“ proti strachu ze smrti je včasná a dostupná paliativní péče, zůstává zatím nezodpovězenou otázkou pro českou společnost i její zvolené zástupce.