Každá dvacátá smrt asistovanou sebevraždou. Budou Češi další na řadě v legalizaci eutanazie?

Úvod: Téma, které už není tabu, ale stále nemá zákon

Eutanazie patří v roce 2026 k nejkontroverznějším otázkám moderní medicíny a práva. V české společnosti se o ní diskutuje stále otevřeněji, část veřejnosti ji v průzkumech dlouhodobě podporuje a téma se opakovaně dostává na stůl politiků i soudců. Přesto v českém právním řádu jakákoli forma eutanazie či asistované sebevraždy zůstává nadále nezákonná a lékař, který by pacientovi na jeho žádost aktivně pomohl zemřít, by se dopouštěl trestného činu.

Rozhodnutí Ústavního soudu, sílící hlas paliativní medicíny, návrhy části politiků i zkušenosti ze zahraničí – od Kanady po Latinskou Ameriku – ukazují, že debata o tom, jak by mohl vypadat případný český zákon o „důstojné smrti“, už není jen hypotetická. Zároveň se ukazují i obavy z možného zneužití, historické asociace s nacistickým programem usmrcování „nežádoucích“ osob a nové etické dilema: co vlastně znamená právo na život ve společnosti, která umí život prodlužovat, ale ne vždy zajistit důstojné umírání.

Hlavní zprávy

Německo tlačí na návrat Syřanů. Merz po jednání se Šarou mění azylovou politiku

Německý kancléř Friedrich Merz po jednání se syrským lídrem Ahmadem Šarou oznamuje zásadní obrat v azylové politice. Až 80 % Syřanů má Německo opustit, zatímco kritici varují před porušováním práv menšin.

Co je eutanazie a jak ji rozlišuje právo

Právní analýza publikovaná na odborném serveru zaměřeném na právo připomíná, že pod pojmem eutanazie se v obecné rovině rozumí úmyslné usmrcení pacienta lékařem, vedené zájmem o stav pacienta a jeho prospěch. Text rozlišuje aktivní a pasivní eutanazii.

• Aktivní eutanazie znamená, že lékař vykoná určitý sled kroků – například podá smrtící látku – a přímým jednáním tak způsobí smrt pacienta.
• Pasivní eutanazie je naopak chápána jako ponechání pacienta zemřít tím, že se nezahájí nebo ukončí léčba udržující život. Jde tedy o rozhodnutí „nechat zemřít“ spíše než „usmrtit“.

Od eutanazie se odlišuje asistovaná sebevražda, kdy jiná osoba – typicky lékař – člověku poskytne prostředky nebo pomoc k tomu, aby sám uskutečnil vlastní smrt. Z hlediska českého trestního práva však tyto rozdíly zatím nehrají roli: pomoc k sebevraždě je trestná jako účast na sebevraždě a přímé usmrcení pacienta by bylo posuzováno jako vražda či zabití.

Rozhodnutí Ústavního soudu: žádné „právo na smrt“, ale otevřená vrata pro zákonodárce

Významný posun v debatě přinesl nález Ústavního soudu z roku 2025. Stěžovatel, vážně a nevyléčitelně nemocný, se domáhal toho, aby soud uznal, že možnost ukončit život za asistence lékaře plyne přímo z ústavního pořádku, a aby mu bylo umožněno podat smrtící prostředek na základě jeho dobrovolné žádosti.

Ústavní soud se v nálezu detailně zabýval dvěma protichůdnými rovinami: na jedné straně právem na život a povinností státu tento život chránit, na straně druhé právem na soukromí, osobní integritu, autonomii a otázkou důstojného umírání. Vycházel přitom mimo jiné z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

Klíčové závěry jsou pro aktuální českou debatu zásadní:

• Z práva na život nelze dovodit právo na pomoc ke smrti v libovolně zvoleném okamžiku. Právo na život nelze interpretovat obráceně jako právo zemřít.
• Na druhé straně soud připouští, že rozhodování člověka o tom, jak a kdy ukončí svůj život, může být součástí práva na soukromý život, ale toto právo není absolutní a musí být vyvažováno ochranou zranitelných osob a povinností státu život chránit.
• Ústava a mezinárodní závazky nechávají státům široký prostor pro uvážení: mohou se rozhodnout asistované umírání i nadále trestat, nebo je za přesně stanovených podmínek dekriminalizovat.

Ústavní soud tak výslovně konstatoval, že v českém právu dosud neexistuje právo na „důstojnou smrt“ ve smyslu aktivní lékařské pomoci k ukončení života. Zároveň ale připomněl, že článek ústavního pořádku umožňuje zákonodárci vymezit výjimečné situace, kdy jednání vedoucí ke smrti trestné nebude. Prakticky řečeno: pokud má eutanazie v Česku někdy vzniknout, musí se o ní rozhodnout v Parlamentu, nikoli u soudů.

Hlavní zprávy

Vláda proti drahým pohonným hmotám: tlak na marže, možné snížení daní i uvolnění ropy

Vláda v roce 2026 reaguje na rekordně drahé pohonné hmoty. Jedná s hlavními distributory, zvažuje zastropování marží, snížení daní i uvolnění ropných rezerv.

Pacient v závěru života: paliativní péče místo eutanazie?

Diskuse o eutanazii se často odehrává v situaci, kdy pacient trpí nesnesitelnými bolestmi nebo se obává ztráty důstojnosti a závislosti. Paliativní lékař Adam Houska, vedoucí podpůrného a paliativního týmu ve velké pražské fakultní nemocnici, ale upozorňuje, že skutečná situace umírajících pacientů bývá složitější. V rozhovoru pro veřejnoprávní rozhlas popisuje, že když lidé slyší závažnou diagnózu, „zboří se jim svět“ a často mají jen minimum informací o možnostech léčby a podpory.

Houska zdůrazňuje několik bodů:

• Pacienti často nevědí, co je paliativní péče a jak může zlepšit kvalitu zbývajícího života – ať už jde o zvládání bolesti, dušnosti nebo psychické a sociální podpory rodiny.
• Podle jeho zkušenosti lidé žádají o „eutanazii“ často ve chvíli zoufalství a strachu. Když dostanou čas, informace a podpůrnou péči, část z nich svůj postoj přehodnotí.
• Houska osobně odmítá uzákonění eutanazie v českém prostředí a klade důraz na rozvoj dostupné a kvalitní paliativní péče pro všechny, kdo ji potřebují.

Jeho hlas ukazuje, že v české odborné komunitě existuje silný proud, který varuje před tím, aby se legislativní debata o eutanazii neodtrhla od reality běžného zdravotnictví: mnozí pacienti se dodnes nedozvídají včas pravdu o své diagnóze, nemají možnost plánovat závěr života a často ani přístup k profesionální paliativní péči.

Politika a legislativa: návrh eutanazie v Senátu a kritici s varováním „zavedl to Hitler“

Tlak na otevření legislativní debaty ale roste. Senátorka a lékařka Věra Procházková veřejně oznámila, že se chystá v blízké době načíst návrh na uzákonění eutanazie do legislativního procesu. Téma podle ní nelze donekonečna odkládat, protože část pacientů se cítí v závěru života opuštěná systémem a žádá přinejmenším možnost volby.

Její iniciativa zapadá do širšího trendu, kdy se otázka asistovaného umírání objevuje v programech některých politických stran jako téma „důstojné smrti“. Zároveň ale vyvolává odpor části veřejnosti i odborníků.

Zpravodajský server komerční televize přinesl například výpovědi kritiků návrhu českého zákona o eutanazii, kteří připomínají historický stín nacistických programů usmrcování nemocných a postižených. Jeden z kritiků v reportáži zdůrazňuje, že „zákon o eutanazii zavedl Hitler“ a že se obává, aby se podobná logika – byť v moderní a „humanizované“ podobě – nevrátila prostřednictvím současné legislativy. Podle těchto hlasů má být úkolem medicíny a státu život chránit, nikoli aktivně ukončovat, a cesta by měla vést přes kvalitní paliativní péči a podporu rodin, nikoli přes smrtící injekci.

Zahraničí: od Ekvádoru a ALS po Kanadu, kde každá dvacátá smrt probíhá s asistencí

Debata v Česku se nevyhnutelně dívá za hranice. Ve světě existuje několik modelů, jak lze asistované umírání právně upravit – a jaké to má důsledky.

Veřejnoprávní zpravodajský server popisuje případ ženy s amyotrofickou laterální sklerózou (ALS) v Ekvádoru, která se obrátila na tamní ústavní soud a domáhala se přístupu k aktivní eutanazii. Soud dospěl k závěru, že úplný zákaz lékařské pomoci při ukončení života v takto extrémní situaci představuje zásah do práva na důstojný život, a otevřel tím cestu k dekriminalizaci eutanazie pro pacienty v krajním utrpení.

Jiný obrázek nabízí Kanada, kterou analyzuje server zaměřený na zahraniční zpravodajství. Podle tamních dat je už přibližně každá dvacátá smrt v Kanadě asistovanou sebevraždou – tedy probíhá v rámci systému právně upravené „lékařsky asistované smrti“. Původní zákon mířil primárně na osoby trpící nevyléčitelným a pokročilým onemocněním s předvídatelným koncem života. Postupně se ale diskutovalo o rozšíření i na další skupiny, například osoby s duševním onemocněním bez bezprostředního fyzického ohrožení života.

Tyto zahraniční zkušenosti vyvolávají v české debatě ambivalentní reakce. Zastánci říkají, že ukazují, jak lze přísně regulovanou asistovanou smrt začlenit do systému zdravotní péče a poskytnout úlevu těm, pro něž už medicína nemá jinou nabídku než dlouhodobé utrpení. Odpůrci ale varují právě před „rozšiřováním hranic“: obávají se, aby se česká legislativa z podobného modelu neinspirovala a nezačala vnímat asistované umírání jako běžnou a ekonomicky „efektivní“ alternativu k drahé dlouhodobé péči.

Právo na život nejen pro lidi: spor o eutanazii toulavých psů v Turecku

Debata o eutanazii se netýká pouze lidí. Zpravodajský portál zaměřený na mladší publikum popisuje aktuální spor v Turecku, kde má nový zákon umožnit eutanazii toulavých zvířat, především psů. V ulicích tureckých měst kvůli tomu protestují tisíce lidí se slogany „Právo na život platí pro všechny“.

Podle návrhu by měla být zvířata po určité době v útulku utracena, pokud se pro ně nenajde nový majitel. Zastánci zákona argumentují bezpečností obyvatel a rostoucím počtem útoků toulavých psů. Odpůrci naopak upozorňují, že masová eutanazie zvířat není řešením problému zanedbané péče, nedostatečné kastrace a neodpovědného přístupu části majitelů.

Přestože jde o úplně jiný kontext než u lidí, spor ukazuje, jak silně je pojem „právo na život“ zakořeněn v současných společnostech. Otevírá zároveň další etickou otázku: pokud jsme ochotni kvůli pohodlí nebo bezpečí obětovat život tisíců zvířat, jaké argumenty používáme, když mluvíme o lidském právu na život a lidské důstojnosti?

Mezi odporem a voláním po změně: co čeká Česko dál

Česká republika tak v roce 2026 stojí na rozcestí. Ústavní soud vyjasnil, že z ústavního práva na život nelze bez dalšího dovodit právo na asistovanou smrt – ale zároveň naznačil, že zákonodárce má možnost vytvořit přísná pravidla, za nichž by eutanazie či asistovaná sebevražda nebyla trestná. Senátorka Procházková se chystá konkrétní návrh „načíst“ do legislativního procesu a ve společnosti se opakovaně objevují příběhy těžce nemocných lidí, kteří volají po právu rozhodnout o své poslední kapitole.

Na druhé straně zaznívá silné varování části lékařů, etiků i občanů, kteří připomínají historické zkušenosti, riziko společenského tlaku na slabé a zranitelné a také fakt, že české zdravotnictví dosud nezajistilo plošně dostupnou a kvalitní paliativní péči. Paliatr Adam Houska upozorňuje, že mnoho pacientů v závěru života stále nedostává dost informací ani podpory, aby se mohli svobodně rozhodovat – a že bez nápravy tohoto stavu je diskuse o eutanazii nebezpečně předčasná.

Jasné je jedno: ať už se Česká republika v příštích letech rozhodne jakkoli, debata o eutanazii nebude jen technickou právní úpravou. Dotýká se samotného pojetí lidské důstojnosti, hranic medicíny a role státu v nejintimnějších okamžicích lidského života. Zda bude budoucí zákon – pokud vznikne – více následovat přísně regulované modely jako v některých zemích, nebo naopak zkušenost, že nejlepším „lékem“ proti strachu ze smrti je včasná a dostupná paliativní péče, zůstává zatím nezodpovězenou otázkou pro českou společnost i její zvolené zástupce.