Kolik dnes bere učitel základní a střední školy po dvaceti letech praxe: Žalostná částka vám vyrazí dech
Učitel po dvaceti letech praxe si rozhodně nežije tak, jak si možná myslíte. Připravte se na nepříjemné překvapení – kolem třiceti šesti tisíc korun čistého. A to bez příplatků! Takto vypadá odměna za dvacet let práce s dětmi, za desítky tisíc opravených písemek a za tisíce hodin strávených přípravou na výuku. Představte si vysokoškoláka, který má na starosti budoucnost vašich dětí, a dostává méně než mnozí absolventi hned po škole.

Když tabulky říkají něco jiného
Když si prohlédnete oficiální platové tabulky, možná si pomyslíte, že situace není tak vážná. Podle údajů má učitel na základní škole s deseti lety praxe kolem 33–35 tisíc korun hrubého. To ještě zní přijatelně.
Učitel po dvaceti letech má sice více, třeba těch 44–48 tisíc hrubého, ale po odečtení daní a pojištění mu zůstane právě oněch 36–39 tisíc čistého. A to je vše, co dostane za měsíc náročné práce.
Nejproblematičtější je, že po deseti letech praxe se plat prakticky zastaví. Učitel s pětiletou praxí dostává téměř stejně jako kolega s dvacetiletými zkušenostmi. V jakém jiném oboru si za dvacet let praxe nevyděláte výrazně více?
Bolestivé zjištění
Chcete slyšet něco opravdu znepokojivého? Učitelé mají povinně magisterské vzdělání, často i další specializace, a přesto si vydělají méně než řada lidí bez vysokoškolského titulu.
Absolvent informatiky nastupuje na 50–60 tisíc korun hrubého hned po škole. Mladý právník v advokátní kanceláři má 45–55 tisíc. Specialista na marketing v běžné firmě také 45–50 tisíc na začátku kariéry. A zkušený učitel po dvou dekádách? Stále jen těch 44–48 tisíc.
Ještě v roce 2021 učitelé vydělávali 125 procent průměrné mzdy. Dnes je to už jen 109 procent. To v praxi znamená, že učitelé vydělávají téměř stejně jako celostátní průměr, přestože mají povinně vysokoškolské vzdělání a nesou enormní zodpovědnost.
Co se do tabulek nepočítá?
Každý učitel vám potvrdí, že jeho práce nekončí školním zvoněním. Večery u stolu s červenou propiskou v ruce, víkendy nad učebnicemi a sešity, prázdniny na různých školeních a kurzech. Na papíře má učit jen 20–24 hodin týdně, ale ve skutečnosti dřina nekončí ani po padesáti nebo šedesáti hodinách.
Zkuste si to spočítat na kalkulačce. Při 33 tisících čistého a 60 hodinách týdně vám vyjde něco kolem 140 korun na hodinu. To je méně, než dostávají někteří pomocní dělníci! A přitom má na starosti rozvoj dětských mozků a osobností.
A pak je tu zodpovědnost. Když dítě něco nezvládne, kdo nese odpovědnost? Učitel. Když se ve škole stane nehoda, kdo za ni může? Učitel. Když nejsou rodiče spokojeni, na koho si stěžují? Na učitele. Za takovou míru odpovědnosti by měl dostávat odpovídající finanční ohodnocení.
Proč ze školství odcházejí lidé?
Mladí absolventi si dnes spočítají a logicky se rozhodnou – proč bych učil za 35 tisíc, když můžu nastoupit do firmy za 50 tisíc? Je to naprosto racionální rozhodnutí. Kdo by dobrovolně volil nižší životní standard?
Výsledek vidíte všude kolem – ve školách dramaticky chybí učitelé. Především v klíčových předmětech jako matematika, fyzika nebo informatika. Kdo by učil děti programování za 33 tisíc, když může programovat za 80 tisíc?
Starší pedagogové zůstávají často jen proto, že už nemají energii či možnosti něco změnit. Ale sledují, jak jejich spolužáci z vysoké školy vydělávají dvojnásobek nebo trojnásobek jejich příjmů. A to přináší frustraci a demotivaci.
Kdy přijde změna?
Podle zákona by si učitel měl vydělat alespoň 130 procent průměrné mzdy v zemi. Realita je však jiná. Od ledna 2025 dostali učitelé navýšení o 7 %. To znamená přibližně 2–3 tisíce hrubého.
Po zdanění to učiteli s dvacetiletou praxí přinese zhruba 1500–2000 korun čistého měsíčně. Je to krok správným směrem, ale stále nedostatečný. Učitel s dvacetiletou praxí by měl vydělávat alespoň 50–55 tisíc čistého. To by odpovídalo jeho vzdělání a míře odpovědnosti.
Dokud se situace zásadně nezmění, budeme mít ve školách buď frustrované učitele, nebo vůbec žádné. A naše děti za to zaplatí horší kvalitou vzdělávání.
Zdroje: msmt.cz, Pedagogická komora, denik.cz