Tihle lidé opustili Česko a už se nevrátili. Co je k tomu vedlo?

Dříve prchali před totalitním režimem, dnes hledají lepší podmínky k životu. Do zahraničí odchází stále více Čechů, tisíce z nich denně dojíždí za hranice do Německa, ale večer se vrací zpátky do Čech, jiní začínají ve světě od nuly a návrat do srdce Evropy už neplánují.

Emigrace Čechů je fenoménem, který naši kulturu provází po celá staletí. Lidé opouštějí svou rodnou zem z různých důvodů, někdo hledá lepší pracovní příležitosti, jiné láká cizojazyčné prostředí a odlišná kultura, mezi novodobými emigranty jsou ale i lidé, kterým se v našem současném politickém zřízení nežije dobře. O důvodech Čechů, kteří našli své jistoty za hranicemi vlasti, jsme si povídali s několika z nich.

Ráno do Německa, večer zpátky

Veronika si před dvanácti lety našla práci v Německu. Jejím domovem ale nedále zůstává Česko, kde má svou rodinu, bydlení i všechny zájmy. „Tenkrát jsem pracovala ve státní správě, plat stačil na nájem, jídlo a drogerii, raději jsem ani netoužila chtít víc. Jenže děti rostly a jejich nároky s nimi, škola v přírodě, sportovní kroužky, to se z jednoho platu zaplatit nedá,“ vysvětluje Veronika, proč se začala poohlížet po práci jinde.

Práci v Německu našla po půl roce hledání, když už v to přestávala doufat. „Chtěla jsem využít znalosti češtiny, říkala jsem si, že v Německu umí německy kde kdo, v tom výjimečná nebudu. Dnes pracuju jako specialista marketingu pro český trh. Pro mě je to práce snů a dobrovolně z ní neodejdu,“ je přesvědčená Veronika. Současný stav jí vyhovuje, žije v Česku kousek od hranic a do práce denně dojíždí. „Na jednu stranu jsem pořád Čech v Česku, na druhou mi ale práce v Německu otevírá nové perspektivy,“ uzavírá Veronika.

Za láskou až na konec světa

Terezie je vystudovaná novinářka, kterou první pracovní zkušenosti zavály na stáž do Číny. Zde se seznámila s kolegou ze španělské redakce a jak Terezie v úsměvem vzpomíná, byla to láska na první pohled. „Já, naivní mladá holka, které se otevírá svět, a on, zkušený novinář s vizáží Antonia Banderase, nešlo mu odolat,“ vypráví.

V Číně nakonec zůstala osm let, s Emiliem se vzali a vychovávají spolu tři děti. Emilio dnes vyučuje politologii a kvůli jeho pracovní příležitosti odešli do Spojených států, kde žijí již šest let. „Protože mám rodinu s cizincem, není na pořadu dne vůbec uvažovat o návratu do Čech. Domov mi chybí, ale ve Státech najdete spoustu českých komunit, jednu z nich máme i ve městě, kde žijeme, takže české prostředí mě obklopuje stále,“ přibližuje svůj vztah k domovu Terezie.

Z tříměsíční výpomoci na post ředitele

V Americe žije i další z námi oslovených emigrantů Petr. Ten se k životu ve Státech dostal, jak sám říká, jako slepý k houslím. „Nastoupil jsem jako řadový ekonom do firmy, která má pobočku v Americe. Asi jsem byl chytrý jak rádio, protože mě tam po roce vyslali zjistit, proč se téhle pobočce nedaří. Původně jsem měl zůstat tři měsíce, jenže jsme odhalily zásadní nedostatky, které tehdejší ředitel odskákal výpovědí. Jeho místo pak nabídli mně,“ usmívá se Petr.

Život v Utahu si pochvaluje, po domově se mu prý nestýská. „Let do Čech trvá půl dne, to není moc dlouho, do Česka létám jednou za tři měsíce na dva týdny,“ říká Petr a dodává, že si uvědomuje, že takové možnosti nemá každý emigrant. „Já se vlastně jako emigrant ani necítím, jsem hrdý Čech. Život v Americe je jiný, v mnohém horší, ale zase tu není tak těžké něčeho dosáhnout. V Česku můžete makat jako šroubi a pořád budete stát na místě, co se v Česku bere jako samozřejmost, za to na vás v Americe čeká povýšení“ dodává Petr.

Život ve světle polární záře

Dominik je absolvent oboru designu a užitého umění a v rámci Erasmu na vysoké škole odjel do norského Osla. Jak sám říká, zpočátku měl obavy z jazkové bariéry i z toho, že v Oslo nikoho neznal, ukázalo se ale, že největší potíže mu dělaly přírodní podmínky. „Přiletěl jsem v listopadu do polární noci. V deset vylezlo slunce a ve dvě už zapadalo a já měl pocit, že jestli něco nedám, bude to právě ta všudypřítomná tma,“ vzpomíná Dominik.

Rok v Oslo nakonec utekl jako voda, Dominik úspěšně odpromoval a začal si hledat práci. „Osloská firma, kde jsem byl na praxi, zrovna otevírala juniorskou pozici. Napsal mi to někdejší šéf s tím, že jsem se jim už osvědčil. Zaplatili mi letenku, přidělili mi služební garsonku, Norové si zaměstnanců hodně váží. Zatímco v Čechách mají firmy vůči mladým pochybnosti, v Norsku vás berou jako investici,“ pochvaluje si Dominik a dodává, že návrat do Česka neplánuje, ale ani nezavrhuje. „Zatím uvidíme. Je mi dvacet devět, život přede mnou. Kdo ví, kam mě kroky zanesou,“ uzavírá.

Bez migrace bychom netvořili minulost, přítomnost ani budoucnost

Podle sociálních geografů je migrace nedílnou součástí vývoje každé společnosti, a to i té, kterou migranti opouštějí. Bez emigrantů by počátkem 20. století nevzniklo ani Československo, protože uvnitř Rakouska-Uherska by tehdejší představitelé této části naší historie nedokázali myšlenku vlastního státu prosadit. Současní migranti neutíkají před politickými změnami, za hranicemi ale získávají nový náhled na svou vlast a tím přispívají k formování budoucnosti naší země.

Kde žije v zahraničí nejvíce Čechů?

Nejoblíbenějšími destinacemi, kde Češi hledají nový domov, jsou státy s vysokou životní úrovní a podobnou kulturou. Německo, Spojené státy, Velká Británie a Skandinávie jsou země, které lákají Čechy pracovními příležitostmi, sociálním zabezpečením i liberálním smýšlením společnosti, která v imigrantech nevidí nebezpečí, ale přínos. Příběhy Čechů, kteří se rodnou zem rozhodli opustit, ukazují, že důvody pro emigraci jsou různé, společným jmenovatelem je ale vždy touha po lepším životě.

Zdroje: Business Info, iDnes, iRozhlas, Starke Jobs