Putin projevuje ochotu písemně vyloučit útok na Evropu
Listopad 2025 přinesl pro Evropu další rozpolcenost, když v chladném biškekském vzduchu pronesl Vladimir Putin větu, která měla uklidnit roztřesenou Evropu. Jenže namísto toho vyvolala v diplomatických kruzích spíše mrazení v zádech.
Na summitu ODKB ruský prezident s téměř ledovým klidem prohlásil, že je ochoten „písemně vyloučit“ jakékoli plány na vojenský útok proti evropským státům. Těch pár vět: „Je jedna věc říkat, že nezaútočíme. Nám to zní směšně, nikdy jsme to neměli v úmyslu. Ale pokud to chtějí na papíře, dobrá, dejme to na papír,“ prohodil před novináři.
V rámci summitu to možná mělo znít jako velkorysé gesto, které nemělo Rusko ukázat jako agresora. Jenže válka již roky zuří, bere životy a další ničí. Navíc Putinova nabídka nepřišla jen tak z ničeho nic a znamenal by pro Evropu tento „papír“ vůbec něco? Vždyť s Ukrajinou byla také dříve sepsaná dohoda.
Mír podle Trumpova scénáře
Kořeny tohoto prohlášení můžeme hledat za Atlantikem, protože vše vzešlo z tlaku americké administrativy Donalda Trumpa. Washington chce výsledek, a to rychle. Na stůl se tak dostal „28bodový plán“ (později v Ženevě narychlo proškrtaný na 19 bodů), který má ukončit válku na Ukrajině.
Jenže tento plán je dosti kontroverzní a není divu, proč je Putin ochoten Evropě poskytnout bezpečnostní záruky. Když se na plán podíváte zblízka, vlastně trestá oběť (respektive napadený stát) a agresorovi dává aspoň něco z toho, co chtěl. Podle uniklých informací má být mír vykoupen trpkými ústupky, mezi které patří například to, že by se Ukrajina de facto musela vzdát části svého území a snu o NATO výměnou za to, že Rusko slíbí, že „půjde jen sem a dál už ne“.
Je to vlastně obchod, kdy by měla být bezpečnost Berlína nebo Varšavy vykoupena obětováním ukrajinské suverenity. Nepřipomíná nám to historicky něco? Je to nápadně podobná situace jako v roce 1938, kdy nám měla Mnichovská dohoda (pro nás navždy „O nás bez nás“) přinést bezpečnostní záruky.
Kromě historického poučení, které nám přinesl se svým postojem Neville Chamberlain, tu však narážíme i na morální propast. Při pohledu na utrpení civilistů a oběti, které tato válka přinesla, se totiž nabízí zřejmá otázka: „Může být mír postaven na nespravedlnosti trvalý?“
Rozdělená Evropa, kdy část pochopitelně odmítá věřit
Především reakce evropských lídrů ukazují, jak hluboce je kontinent rozdělen. Někteří státní představitelé si ve chvíli, kdy Putin o Evropě v Biškeku promluvil, oddechli. Jiní však připomínají, že usnout na vavřínech je krajně nebezpečné.
Největší protesty přichází z Pobaltí a Polska. Kaja Kallasová, která je šéfkou unijní diplomacie, bez skrupulí připomněla, že Rusko porušilo téměř každou smlouvu, kterou kdy podepsalo. Proč by tahle měla být jiná? I polský premiér Donald Tusk sdílí podobný názor nebo snad telefonáty do Moskvy Putina zastaví? Ne, podle Tuska to může být jen síla.
Zajímavá je proměna Berlína. Německo pod vedením kancléře Friedricha Merze, který v úřadu vystřídal váhavého Olafa Scholze, výrazně přitvrdilo. Merz si prostě nedělá iluze, což je ze současného německého postoje zřejmé.
Německé zpravodajské služby v současné době Evropu i Washington varují, že Rusko pouze hraje o čas, aby obnovilo své síly.
Predikce postavené na těchto informacích jsou děsivé, protože podle nich by Moskva mohla být připravena na konflikt s NATO už kolem roku 2029. Dostáváme se tak k otázce: Jaké má Evropa záruky, že Putinův podpis nebude sloužit jen jako zástěrka pro další zbrojení? Přeci jen si připomeňme, za jak důvěryhodný je možné považovat ruský příslib (i když by byl písemný).
Hodnota ruského podpisu
Problém s „písemnými zárukami“ vychází Evropě (především ve střední a východní) ze špatných historických zkušeností (nemluvíme tu však jen o Rusku).
Stačí si vzpomenout na již výše zmíněnou Mnichovskou dohodu a ve vztahu k Rusku? Co takové Budapešťské memorandum z roku 1994. Ukrajina se tehdy vzdala jaderných zbraní výměnou za ruský slib respektování hranic. Jakou hodnotu ten slib měl, vidíme dnes v ruinách ukrajinských měst.
Historie nám tak ukazuje, že pro Kreml (ale i další) nejsou smlouvy závazkem, ale často jen nástrojem taktiky. Pakt Molotov-Ribbentrop, Minské dohody – seznam porušených slibů je dlouhý. Když Putin říká „dám vám papír“, mnozí slyšíme: „Teď si užijte chvilku falešného pocitu bezpečí a my se jen v klidu připravíme na další krok.“
Vlažná válka už běží
Zřejmé je, že diplomaté v Ženevě slovíčkaří, realita je však jinde. Evropa už čelí tomu, čemu experti říkají „vlažná válka“. Nejsou to tankové divize, ale stínová flotila tankerů v Baltském moři, záhadně přeřezané datové kabely a drony narušující vzdušný prostor.
Tohle se děje teď, na konci roku 2025. Rusko vede hybridní operace proti zemím, kterým zároveň slibuje, že na ně nezaútočí. Kyjev mezitím čelí brutální zimě s elektřinou fungující jen pár hodin denně. To je realita ruského pojetí „míru“ aneb jak vyčerpat protivníka všemi prostředky, které nejsou vidět na první pohled.
Přijmeme tuto iluzi bezpečí?
Vladimir Putin v Biškeku nepředložil skutečnou mírovou nabídku. Předložil geopolitickou past. Nabízí Evropě iluzi bezpečí, aby legitimizoval své zisky na Ukrajině a rozbil transatlantickou jednotu. Samozřejmě, že mír je zbožné přání nás všech, ale skutečně by měl být vykoupen slepotou k realitě?
Zdroje: pravda.com, ivz-akteulle.de, theguardian.com
