Luxus za socialismu. Tohle bylo jen pro vyvolené, běžní lidé měli smůlu

Na život za socialismu mnozí dodnes nostalgicky vzpomínají. Byla to totiž doba jejich mládí, jistot, levných obědů a prázdnin v kempu. Prožívali první lásky, zakládali rodiny a radovali se z maličkostí. Na druhou stranu to ale byla doba plná nerovností, i když se navenek tvářila jako ráj pro všechny.

Zatímco většina běžných lidí stála fronty na pomeranče a džíny znala jen z časopisů, úzká skupinka vyvolených si užívala luxus, o jakém se tenkrát nikomu ani nesnilo. Cestování na Západ, vily u moře i obchody narvané nedostatkovým zbožím, to byl svět luxusu za socialismu. Užívat si ho mohli ale jen privilegovaní straničtí funkcionáři, důstojníci, diplomaté a ostatní, na které se vztahovala jiná pravidla než na obyčejné smrtelníky. Jejich život připomínal život dnešních milionářů. Jak přesně vypadal luxus za socialismu?

Vily u moře a luxusní rekreační objekty

Běžní občané Československa trávili dovolenou v tuzemských rekreačních zařízeních ROH, ti šťastnější pak v kempu v Jugoslávii. Elita si ovšem užívala luxusu v zahraničí v soukromých vilách, nejvíce u Černého moře, v Jugoslávii, Bulharsku nebo na exotické Kubě.

Tyto privilegované možnosti byly před obyčejnými smrtelníky pochopitelně drženy v tajnosti, dnes se však ví, že například vysoce postavení straničtí funkcionáři jezdili na rekreace do Bulharska, kde měli k dispozici komfortní ubytování v přísně střežených rezidencích. O jejich blaho se tu dokonce staral i soukromý personál, kuchařky a číšníci. Ve srovnání s českými kempaři tak trochu nebe a dudy.

Tuzex a obchody pouze pro vyvolené

Úvodní titulky normalizačního seriálu Žena za pultem dodnes vyvolávají úsměv na rtech. Pulty obchodu se prohýbají pod tíhou luxusního zboží, exotického ovoce i nepřeberného množství dovozových rumů. Realita obchodů té doby byla pochopitelně jiná, socialistickou ekonomiku totiž definuje právě nedostatkovost zboží různého charakteru. Přesto se našli tací, kdo si vždycky mohli koupit to, co chtěli.

Západní elektroniku, značkové zboží i módní oblečení jste mohli pořídit leda v Tuzexu, sem ale měli přístup všichni, kdo se dostali k bonům, peněžním poukázkám, kterými se dalo platit výhradně v Tuzexu. Vedle něj ale existovaly ještě speciální utajené prodejny, kde si hrstka vyvolených mohla pořídit kvalitní západní zboží. Tyto prodejny spadaly pod ministerstvo vnitra nebo diplomatické služby, dostupné ale byly jen na základě zvláštního povolení.

Luxusní potraviny na talíři

U obchodů a nakupování ještě zůstaneme. Možná si vzpomenete na scénu z filmu Jak svět přichází o básníky, ve které řezník loví pod pultem játra pro paní Vnoučkovou. Jestliže jste měli mezi kamarády řezníka nebo ředitele samoobsluhy, měli jste za socialismu rozhodně větší přístup k hovězímu masu, poctivému máslu nebo třeba kávě.

Pokud jej tedy obchod vůbec dostal. Kdybyste ale tehdy patřili mezi elitu, s něčím takovým byste si lámat hlavu nemuseli. Měli jste chuť na kaviár, francouzské sýry či pravé šampaňské? K tomu jste tehdy měli lehčí přístup, než měli obyčejní lidé k banánům nebo kakau.

Cestování na Západ

Zajet k Loch Nessu nebo si zahrát v kasinu v Monte Carlu? Dnes je to otázka volby. Za socialismu byste ale na něco takového nemohli ani pomyslet. Cestovat na Západ bylo totiž téměř nemožné. Navíc se neobešlo bez šílené byrokracie s nejistým výsledkem. Stávalo se tedy, že jste si zakoupili zájezd, ale pověřený úředník vaši žádost o výjezdní doložku prostě zamítl.

Stranické špičky ale takové starosti neměly. Mohly se pohybovat volně po celé Evropě i mimo ni, jejich děti směly studovat na prestižních západních univerzitách a užívaly si světového luxusu, jako by se jich režim nijak netýkal.

Devizový účet

Jedním z největších privilegií bylo vlastnictví devizového účtu, tedy účtu vedeného v zahraniční měně. Zatímco pro běžné občany platilo přísné omezení možnosti držení cizí měny, protože držet cizí měnu budilo podezření, že chcete emigrovat, vyvolení směli disponovat dolary, markami nebo frankami, a to defakto v neomezeném množství. Za ty pak funkcionáři nakupovali bony nebo je utráceli na svých cestách do zahraničí.

Teprve v roce 1988 se rozvolnily podmínky pro založení devizového účtu, takže si jej směli založit i obyčejní lidé. V době, kdy už minulému režimu zvonila hrana, to bylo vítané uvolnění ventilů ve společnosti.

Luxus pro vyvolené versus obyčejný lid

Pro obyčejné občany představoval socialismus hlavně každodenní boj s nedostatkem, nízkou kvalitou služeb a omezenými možnostmi. Zatímco běžní občané čekali dlouhé roky na přidělení chaty, bytu nebo na nákup auta, funckionáři si užívali zahraničních dovolených a luxusu, o jakém se světu ani nesnilo.

V některých ohledech se socialistický režim nelišil od jiných politických systémů, v každém totiž existuje určitá vrstva privilegovaných s neomezenými možnostmi. Paradoxní ovšem je, že právě socialismus stavěl sám sebe na zásadě rovnosti mezi lidmi, každodenní skutečnost ale ukazovala, že někteří byli „rovnější“ než jiní.

Zdroje: 100+1, Český rozhlas Plus, Deník.cz, Publikace Devizové přísliby a cestování do zahraničí v období normalizace