Byt za socialismu. Stál jako svačina, ale získat ho byl horor. Co si pamatujete vy?
Najít si bydlení v dnešní době je poměrně jednoduché. Byt si můžete pronajmout téměř ze dne na den, stačí jen mít připravený dostatečný finanční obnos a podepsat nájemní smlouvu. Za socialismu ale byla situace trochu jiná. Dostupnost bytů totiž tehdy byla spíše žalostná.
Tehdejší režim deklaroval dostupné bydlení za až směšné nízké ceny. V této době ale nešlo zavítat do realitní kanceláře a byt si jednoduše pronajmout. Všechny byty totiž byly v podstatě státní, alternativou pak byly družstevní nebo podnikové byty.
Vzhled bytů jako přes kopírák
Byty za socialismu měly mnoho společných rysů. Zpravidla disponovaly umakartovým jádrem, univerzální obývací stěnou a chybět nesměla ani ikonická rohová lavice.
Do obývacích a dětských pokojů ale i kanceláří se dával stavebnicový nábytkový systém známý pod názvem Universal. I z toho důvodu to v mnoha bytech vypadalo velmi podobně. V módě tehdy byly papírové tapety na stěnách, na podlaze se nejčastěji nacházelo klasické linoleum, případně koberce nebo kachličky.
2,5 koruny za metr čtvereční
Velkou výhodou socialistického bydlení byly jednoznačně jeho velmi přívětivé ceny. Pokud už se vám podařilo státní byt získat, mohli jste slavit hned dvakrát. Jednak jste měli k dispozici svůj vlastní prostor k bydlení a jednak ceny nájemného byly skutečně velmi nízké.
Za metr čtvereční bytu jste v šedesátých letech minulého století zaplatili pouze 2,5 koruny československé. To znamená, že byt o rozloze 75 metrů čtverečních vás vyšel zhruba na 187,5 Kčs. Tato sazba navíc byla platná pro všechna města. Nemuseli jste se obávat toho, že v Praze budete platit více než například v Brně nebo Ostravě.
S přihlédnutím k nízkým cenám nájemného je samozřejmě nutné připomenout, že průměrné mzdy byly velmi odlišné od těch, které platí v současnosti. V roce 1960 činila průměrná mzda v tehdejším Československu 1 073 Kčs.
Získat bydlení rovnalo se utrpení
Nižší ceny bydlení v období socialismu byly částečně dány tím, že stát podporoval bydlení jako součást širší sociální politiky. Stát kontroloval většinu ekonomických aktivit, a to včetně výstavby a distribuce jednotlivých bytů.
V praxi se lidé setkávali s dlouhými čekacími lhůtami na přidělení bytů. V některých případech to mohlo trvat i několik let, což je v dnešním světě již nemyslitelné. Mnohdy tak byli nuceni zůstávat u svých rodičů. Na přidělení bytu existovaly pořadníky a rozdělovníky s bodovacím systémem. Dokonce platil i příděl metrů čtverečních, který se pohyboval kolem osmi metrů čtverečních na osobu.
Lidé si nemohli vybírat, pokud šlo o umístění nebo typ bydlení. Nemohli si diktovat, kolik místností chtějí mít k dispozici nebo v jaké lokalitě potřebují bydlet. Individuální preference nikoho nezajímaly.
Mladí lidé často bydleli se staršími
Aby tehdejší mladí obyvatelé zvýšili pravděpodobnost získání bydlení, využívali k tomu nejrůznější triky. Mladé páry se například mnohdy sestěhovávaly se staršími příbuznými nebo i cizími lidmi. Mladí tak získávali právo na trvalé užívání bytu a měli větší šanci, že jim po smrti spolubydlících dané bydlení přidělí.
Rovněž bylo běžné, že rodiče přenechali bydlení mladší generaci a sami se stěhovali do míst s menšími náklady na bydlení. Mohlo jít například o chaty nebo chalupy přizpůsobené celoročnímu užívání. V pořadníku se přitom člověk mohl posunout i nelegální cestou. Často šlo o úplatky příslušnému úředníkovi bytového hospodářství.
Zdroje: fondik.cz, poznatsvet.cz, denik.cz
