Kam zmizel a co dnes dělá bývalý premiér Vladimír Špidla? V životě má jedno velké trápení
Vladimír Špidla už dávno není vidět na tribunách, kde by mával davům a pronášel projevy. Dnes se jeho jméno spojuje spíše s rodinným životem než s politikou. Přesto se nikdy úplně nevytratil, protože veřejné záležitosti pro něj mají stále smysl. Dnes je především dědečkem, který se stará o vnuka s autismem. Péče o něj je náročnou zkouškou i hlubokým naplněním.
Když se v roce 2002 stal premiérem, málokdo čekal, kam se jeho život posune o dvacet let později. Nahradil tehdy Miloše Zemana a brzy zamířil do Bruselu, kde působil jako evropský komisař. Lidé si ho pamatovali jako muže s klidným hlasem, který se vyhýbal teatrálním gestům a přesto působil rozhodně. Po odchodu z vysoké politiky se postupně vytratil z titulních stran. Nezmizel však, jeho život se jen přelil do jiné kapitoly, v níž hrají prim rodina a blízkost.
Život po politice
Po návratu z Bruselu se Vladimír Špidla nevzdálil od veřejného života. Nějaký čas radil na Ministerstvu práce a sociálních věcí, oblast sociální politiky mu vždy byla blízká. Později převzal vedení Masarykovy demokratické akademie a věnoval se vzdělávání a diskusím o politice.
Nezůstal stranou. Chodil na diskuse o společenských tématech, občas psal do novin a držel kontakt s lidmi, kteří se zajímají o demokracii a spravedlnost. V titulcích ho už tolik nevidíme, ale v kruzích, kde se řeší hodnoty a směřování země, stále má respekt a lidé mu naslouchají.
Nikdy nebyl politikem, který by hrál na efekt. Mluvil klidně, občas s náznakem ironie a držel se přesvědčení, že sociální stát má smysl. I když mu to velkou popularitu nepřineslo, vybudovalo mu to pověst člověka, který se neřídí náladami davu. Dnes působí spíše jako přemýšlivý intelektuál než jako bývalý premiér. Víc než moc ho zajímá věcná diskuse a hledání smyslu v politice.
Osobní život a trápení
Veřejně se Vladimír Špidla ukazuje méně, protože většinu času vyplňuje rodinný život. A právě tam leží jeho největší závazek i bolest. Jeho vnuk David se narodil s kombinací Downova syndromu a autismu. Potřebuje stálou péči, trpělivost a strukturu, kterou mu poskytují nejbližší.
Špidla přiznal, že jeden den v týdnu věnuje výhradně vnukovi. Vyzvedává ho ve škole a tráví s ním odpoledne, než jej převezmou rodiče. Pro muže, který kdysi rozhodoval o osudech státu, je to úplně jiná forma zodpovědnosti, konkrétní a těžká. Přiznal, že dříve o autismu věděl málo. Dnes už ví, že pro mnoho rodin je péče nesmírně náročná a systém jim často nepomáhá dostatečně.
Jeho největší starostí není politika ani volební výsledky, ale vědomí, že vnuk bude potřebovat pomoc celý život. Vidí zřetelné mezery v systému a cítí, že rodiny pečující o děti s postižením stále čelí tlaku, který stát zmírňuje jen částečně. Pro něj se toto téma stalo osobní misí, která má větší váhu než politické spory.
Proměna pohledu
Dříve řešil čísla, rozpočty a tabulky. Dnes nejdřív slyší lidské příběhy. Vzít na sebe roli pečujícího dědečka mu otevřelo oči. Když se staráte o dítě s autismem, nejde jen o politiku, jde o realitu, která denně vyžaduje konkrétní řešení.
Proto jeho hlas v debatách o sociální politice zní jinak než dřív. Už to nejsou abstrakce, ale zkušenost z praxe. V médiích už není skoro vidět, ale když se řeší otázky pomoci a spravedlnosti, lidé jeho hlas berou vážně. Dnes působí spíš jako muž, který poznal, že ty nejtěžší zápasy se odehrávají doma u rodin, ne v sálech plných politiků.
Síla rodiny
Vladimír Špidla nezmizel, jen se proměnil. Z někdejšího lídra se stal dědeček, který čelí výzvám každodenní péče o dítě s těžkým postižením. Jeho největší starostí není štěstí volební, ale to, aby milované dítě mělo důstojný život.
Jeho příběh ukazuje, že politická moc je prchavá, zatímco rodinné povinnosti zůstávají. Skutečná síla někdy spočívá v tichých činech a v odhodlání být oporou pro někoho, kdo bez ní nemůže být.
Zdroje: iDnes.cz, Wikipedie, Masarykova demokratická akademie
