Tohle levné jídlo jsme za socialismu nenáviděli. Dnes se servíruje v nóbl restauracích a běžný Čech na něj vůbec nemá
Kdysi to bylo jídlo nouze, které se na stole objevovalo proto, že nic jiného nebylo. Dnes se na něj stojí fronty v moderních bistrech a restauracích s bílými ubrusy. Ironie je, že pokrmy, které lidé za socialismu považovali za symbol nedostatku, se dnes prodávají za částky, nad kterými mnohý obyčejný strávník zakroutí hlavou.
Levné jídlo v zemi, kde nic levného nebylo
Na první pohled to vypadá, že za socialismu se jedlo lacině. Ceny byly dotované, máslo stálo pár korun a chleba ještě míň. Jenže realita byla jiná. Nabídka byla omezená, maso se shánělo s obtížemi a kvalita často pokulhávala. Do sekané se mlely ty nejhorší kusy, někdy i s příměsí náhražek, a kdo měl chuť na šunku, musel počítat s tím, že ta z obchodu chutnala úplně jinak než dnes.
A tak přicházela na řadu jídla, která byla „za hubičku“. Smažák, šunkofleky, bramborová kaše se zbytkem omastku nebo obyčejná čočka. V jídelnách a závodních kantýnách se vařilo úsporně, hlavní roli hrály brambory a těstoviny. O maso se spíše jen otřely.
Proč jsme to nesnášeli
Levné pokrmy nesly stigma chudoby. Kdo měl známosti nebo trochu štěstí, sehnal si kvalitnější maso a mohl se předvést před návštěvou. Ostatní se spokojili s tím, co zrovna bylo. Vzpomínky lidí, kteří tehdy sedávali v závodních jídelnách, jsou podobné: jídla byla jednoduchá, často monotónní a po čase se člověku doslova zprotivila.
Navíc existoval tichý třídní rozdíl i v jídle. Restaurace měly kategorie, „trojka“ byla ta nejhorší a tam zamířila většina lidí. Lepší podniky si nechávaly kvalitnější suroviny pro „zasloužilé“. Výběr byl malý a stereotypní, takže levná jídla byla spíš symbolem bezvýchodnosti než radosti z jednoduchosti.
Dnes se tváří jako retro delikatesa
Stačí se projít centrem města a zjistíte, že smažený sýr s hranolkami se stal „retro klasikou“. Jen místo obyčejného eidamu dostanete francouzský sýr s brusinkami, hranolky z pečených batátů a k tomu domácí tatarku. Cena? Klidně přes tři stovky. To, co dřív bývalo nouzovkou v kantýně, se dnes podává na designových talířích a prezentuje jako pocta české kuchyni.
Podobně je to s dalšími jídly. Čočka na kyselo nebo šunkofleky se vracejí v moderní podobě a podniky lákají na nostalgii. Jenže nostalgie je v tomto případě luxus. To, co kdysi jedli lidé proto, že neměli na výběr, se dnes stává kulinární zážitkem, který si paradoxně mnohý běžný Čech nemůže dovolit.
Co se změnilo a co zůstalo
Rozdíl je především v dostupnosti. Dnes si můžete koupit maso kdykoli, zeleninu ze všech koutů světa i exotické ingredience. Kvalita je kontrolovaná, normy přísné a nikdo si už nedovolí „ředěné“ šunky, jak to bývalo dřív. Jenže zároveň se z jednoduchých jídel stala módní vlna, na které restaurace dobře vydělávají.
A tak zatímco kdysi lidé nadávali na smažák v jídelně, dnes na něj stojí frontu v podniku, kde jim ho naservírují s logem „retro“. Zůstává v tom kus ironie: jídla, která byla symbolem nouze, se proměnila v kulinární atrakci – jen už to není levné jídlo pro každého, ale spíš drahý zážitek pro ty, kdo si ho mohou dovolit.
Zdroj: idnes.cz, medium.seznam.cz
