Petr měl dědit po rodičích společně se sestrou. Po otevření závěti zjistil, že ho okradla úplně o vše. Jedna věc se ale zachránit přece jen dala

Představte si, že celý život čekáte, že po rodičích zdědíte aspoň něco, a pak vás sestra podrazí a nechá vás úplně bez ničeho. Přesně to se stalo Petrovi. Myslel si, že se o dědictví rozdělí se sestrou, jako to dělají civilizovaní lidé, ale ta ho vyšachovala jako profík. Nakonec zjistil, že i když ho rodiče vyškrtli ze závěti, zákon mu pořád něco zaručuje. A díky tomu se dostal aspoň k části peněz, na které měl nárok.

Sestra hrála divadlo celý život

Petr s Martinou vyrůstali jako normální sourozenci. Občas se pohádali, ale v zásadě to bylo v pohodě. Rodiče měli pěkný dům, chalupu na horách, nějaké úspory a pár investic. Nic moc extra, ale slušný majetek tak za dva miliony.

Celý život všichni počítali s tím, že se rozdělí půl na půl. Martina bydlela kousek od rodičů, chodila za nimi častěji, vozila je k doktorovi. Petr žil ve městě, měl vlastní rodinu, ale taky pravidelně jezdil domů a pomáhal, co mohl. Normální rodinná situace.

Když zemřela máma a pak o rok později i táta, všichni očekávali standardní dědické řízení. Petr si už představoval, jak si s Martinou rozdělí dům a chalupu, jak si každý vezme svoje a bude mít klid. Jenže pak mu notář sdělil, jaké se věci mají doopravdy.

Závěť jako rodinná katastrofa

Táta napsal závěť vlastní rukou a všechno odkázal jenom Martině. Dům, chalupu, peníze, šperky po babičce, dokonce i auto. Petr nedostal nic.

Martina se tvářila překvapeně. Řekla, že se přece o rodiče starala víc, že si to zaslouží. Že Petr jen čekal, až rodiče umřou, aby si mohl koupit větší byt. Klasická manipulace, udělala ze sebe oběť a z bratra sobce.

Nejhorší bylo, že závěť byla napsaná už rok před tátovou smrtí. To znamená, že táta rok věděl, že Petra vydědil, ale nic mu neřekl. Žádná hádka, žádné vysvětlení. Prostě jednoho dne usoudil, že syn si nezaslouží ani korunu.

Právník jako poslední naděje: Když se nedá nic jiného dělat

Petr se necítil dobře, ale pak si řekl, že to takhle nenechá. Šel k advokátovi a ten mu vysvětlil, že vlastní děti mají zákonná práva, která se tak snadno obejít nedají. Je neopomenutelný dědic a to je právě jeho případ.

I když ho táta vydědil, měl nárok minimálně na čtvrtinu toho, co by normálně zdědil. Normálně by zdědil půlku (druhá půlka by šla mámě, ale ta už byla taky mrtvá). Čtvrtina z poloviny je osmina. Není to moc, ale pořád něco.

A navíc advokát našel háček. Táta v posledních měsících začínal zapomínat, měl problémy s pamětí. Pokud by se dokázalo, že když psal závěť, už nebyl úplně při smyslech, celá závěť by byla k ničemu.

Válka začíná: Soud jako rodinné bojiště

Advokát podal žalobu a začaly se dít věci. Martina si taky najala právníka a tvrdila, že táta byl v pořádku a že jeho rozhodnutí bylo správné. Že Petr je sobecký a nezaslouží si nic.

Museli se shánět lékařské záznamy, výpovědi od sousedů, od doktorů. Znalci zkoumali tátův zdravotní stav. Celé to trvalo skoro dva roky a stálo to balík peněz. Ale Petr to chtěl dotáhnout do konce.

Sestra se bránila jako lvice. Tvrdila, že se o rodiče starala celý život, že si zaslouží všechno. Možná si to i myslela, ale pravda byla, že tátu k napsání závěti přesvědčila. Možná ne přímo, ale prostě mu pořád říkala, jak moc se stará a jak málo dělá bratr.

Výsledek: Není to vítězství, ale aspoň něco

Soud nakonec řekl, že závěť sice platí, ale Petr má právo na povinný díl. Plus našli důkazy, že táta byl v době psaní závěti částečně ovlivněný a už ne úplně fit. Takže Petr dostal víc, než by měl podle původní závěti.

Nakonec dostal asi 400 tisíc místo původních 1,6 milionu. Není to spravedlivé, ale je to lepší než nic. Aspoň si mohl koupit větší byt pro rodinu a nezůstal úplně bez ničeho.

Se sestrou už se nebaví. Ani na Vánoce. Prostě je konec. Právní spor rozsekal rodinu jednou provždy. Možná by bylo lepší to vzdát, ale člověk se někdy prostě nesmí nechat okrást.

Co se z toho dá vytáhnout: Rady pro ty, kdo jsou na tom podobně

Jestli vás rodiče vydědili, neznamená to ještě, že máte smůlu. Vlastní děti mají zákonná práva, která se nedají jen tak obejít. Běžte k advokátovi, který se vyzná v dědickém právu, a nechte si poradit.

Máte na to jen tři roky od chvíle, co se dozvíte o závěti. Takže se neflákejte a neodkládejte to. Čím dřív začnete, tím lepší šanci máte, že něco vytáhnete.

Připravte se na to, že to bude peklo. Soudní spory o dědictví jsou jako noční můra, trvají dlouho, stojí peníze a ničí rodinné vztahy. Ale někdy prostě není jiná možnost než se bránit.

Jak tomu předejít: Radši mluvit než se soudit

Kdyby táta s Petrem promluvil místo psaní tajné závěti, možná by se to dalo vyřešit jinak. Možná by si Petr uvědomil, že by se měl víc starat, nebo by se domluvili na nějakém kompromisu.

Rodiče by měli s dětmi mluvit o dědictví už za života. Většina problémů vzniká z toho, že každý si myslí něco jiného a nikdo to neřekne nahlas. Pak rodiče umřou  a začne boj.

A pokud sami píšete závěť, běžte k notáři nebo advokátovi. Sami si můžete pokazit úplně všechno a způsobit rodinnou katastrofu. Odborník vám vysvětlí, co lze a co ne, a pomůže najít řešení. Petr sice nevyhrál všechno, ale aspoň si dokázal, že se nenechá okrást. A někdy je to víc, než stojí za to, než se nechat podrazit od vlastní sestry.

Zdroje: Wikpedia, gov.cz, bussinesinfo.cz