Cena socialistické housky v dnešních penězích: Někdy je porovnání tehdejších a dnešních cen přepočtených na výplatu opravdu bizarní
Možná si i vy pamatujete rohlík za třicet haléřů a chleba za dvě osmdesát. Při pohledu na dnešní ceny je snadné podlehnout nostalgii a povzdechu. Je to pochopitelné, ale založené spíše na iluzi, že bylo levněji.
Porovnávat jenom ceny je totiž jako porovnávat jablka a hrušky. Zajímat by nás mělo spíše to, co jsme si za své peníze mohli celkově dovolit.
Zapomeňte i na kouzlo průměrné mzdy
Občas sklouzáváme k tendenci měřit bohatství podle výplatní pásky. Rozhodující je však kupní síla. Tedy to, kolik věcí si za svůj plat můžeme pořídit. Každý si můžeme zkusit jednoduché srovnání. V roce 1985 byla průměrná hrubá mzda 2 920 Kčs. V roce 2024 pak dosahovala zhruba 46 165 Kč. Ani tato samotná čísla nám nic neřeknou.
Stačí však svůj současný plat proměnit v nákup. To se začnou dít věci. Zatímco v roce 1985 si za svůj průměrný plat koupil 53 kg kuřecích řízků, dnes je to více jak čtvrt tuny. Podobný skok vidíme u kávy. Tehdy plat stačil na 26 půlkilových balení, dnes jich koupíte více jak 100.
Existují však i zajímavé výjimky, jako je například chleba, u něj kupní síla mírně klesla. Jak je to možné? Odpověď nespočívá v dnešních cenách, ale spíše v cenotvorbě, která se tehdy aplikovala.
Jak se pekla cena chleba?
V klasické tržní ekonomice, jak ji známe, určuje cenu nabídka a poptávka. Za socialismu ji však určoval úředník ve Státní plánovací komisi. Ceny tak nefungovaly jako ekonomický ukazatel, ale stávaly se politickým nástrojem.
Za některými potravinami, které se mohly zdát až zázračně levné, stály státní dotace. Ty se označují odborným termínem „záporná daň z obratu“. Ceny tak byly u některých položek, které stát považoval za základní, drženy opravdu nízko. Díky tomu vládl sociální klid a bylo vnímáno, že za levným chlebem stojí efektivní zemědělství, i když to bylo scestné.
Bohužel i tyto dotace se musely nějak ze státního rozpočtu zaplatit. K tomu sloužilo zboží, které bylo považováno za nadstandardní. Produkty, jako byla elektronika, kvalitnější nebo značkové oblečení či automobily tak byly zatíženy vysokými daněmi. Levný chléb tak byl zaplacen drahou televizí nebo rodinným vozem.
Zkusme se nekoukat na účtenku, ale na práci
Ještě lépe, než peníze nám ukáže rozdíly v cenách přepočet na odpracovaný čas. Přeci jen čas je tou nejdražší komoditou a někdy běží přímo neúprosně. Abyste si mohli v roce 1985 při průměrné mzdě pořídit automatickou pračku, museli jste odpracovat 40 dní. Dnes vám na základní model stačí necelý týden.
Ještě výraznější to pak bylo v případě barevné televize. Ta vyšla až tři měsíční platy podle velikosti. Dnes vás větší úhlopříčka u základních modelů stojí zhruba čtvrtinu průměrné mzdy.
Speciální oblastí jsou pak automobily. Třeba legendární Favorit od značky Škoda stál v roce 1985 neuvěřitelných 84 600 Kč, to bylo při tehdejší průměrné mzdě 3 170 Kčs skoro 27 platů. Dnes si automobil stejné třídy od totožné automobilky můžete pořídit asi za 10 průměrných platů.
Tato čísla ukazují, že ekonomika za socialismu mohla působit zvláštně. Zboží pro základní potřeby mohlo působit levně, protože to bylo vykoupeno vysokou nedostupností toho, co dnes mnozí považují za běžný standard.
Co jste na účtence nenašli?
Peníze nejsou a nikdy nebyly všechno. Dnes stojíme fronty na slevy, protože na to občas zapomínáme. Stále se však objevují lidé, kteří vzpomínají, že na fronty byli za socialismu zvyklí. Stálo se prý na spoustu věcí, ať už se jednalo o maso, banány nebo knihy. Dnes se občas pobavíme nad tím, že lidé neví, proč někde jsou nebo proč stojí frontu. Podle mnohých zdrojů to však dříve byl národní sport a lidé stáli ve frontě preventivně.
Nezapomínejme ani na protekci a podpultové zboží. Ke zboží jste se vůbec nemuseli dostat, protože kdo měl známého řezníka nebo zelináře, měl prostě vyhráno. Navíc tu byl Tuzex, kde se nakupovalo západní zboží především za bony. K těm měli přístup jen někteří a ostatní se museli spoléhat na černý trh a veksláky.
Sečteno a podtrženo
Když se vrátíme k původnímu rohlíku či housce, je vidět, že cena pár desítek haléřů neznamenala, že byl produkt levný. Byla to cena složená z věcí, které byly naopak velmi drahé, ale i omezeného výběru a front. Nostalgie je lidská, ale data mluví jasně.
Zdroje: tn.cz, cnn.iprima.cz, cs.wikipedia, wikipedie
