Prokrastinace – když odkládáme vše co bychom nemuseli

Proč vlastně prokrastinujeme? Je to opravdu proto, že se nám nechce, nebo jsme líní? Většinou má prokrastinace důvod někde úplně jinde.

Stojí za tím strach, a těch strachů může být několik. Může to být strach ze selhání. Pokud se bojíme, že selžeme, je jednodušší něco nezačít, raději to odložit a vůbec nic pro to neudělat a tvářit se, že to neexistuje, nebo čekat, až to samo nějak zmizí. Také tam může být strach z toho, co se změní, pokud bychom dosáhli to, co chceme, nebo pokud by se naplnilo to, co bychom chtěli. Jak by to ovlivnilo náš život, naše blízké.

Mnohé strachy si vytváříme my sami …
Toto a mnohé další jsou strachy, které si vytváříme my sami. Máme je v sobě, ať už si je uvědomujeme, nebo ne. Pak jsou tu daleko horší věci, o kterých většinou ani netušíme, že by tam mohly být. Takové, které nám brání v našem rozvoji. Brání nám dosáhnout nových věcí. Brání nám v naplnění a v dosažení právě těch věcí, které cítíme, že potřebujeme. A to je například naše okolí, společnost, naši blízcí, náš partner, naše děti.

Řekneme si, že oni nás podporují. To možná ano, ale dejme si příklad. Pokud chci napsat knihu, a předpokládám, že když ji napíšu, tak bude úspěšná a já budu muset začít cestovat kvůli té knize. Následkem toho nebudu dostatečně se svými dětmi, případně ztratím své děti nebo nebudu mít dobrý vztah s nimi. Toto jsou reálné strachy a přesvědčení, které si v sobě držíme. Máme je nasbírané z této společnosti a z různých dalších zdrojů a toto nás dokáže absolutně zablokovat.

Prokrastinace – Bojíme se toho, co přijde
Pokud přecházíme rozpadem vztahu a víme, že již v žádném případě nebude fungovat, protože jsme udělali pro tohle partnerství všechno, tak stále možná odkládáme podání návrhu na rozvod manželství, stále odkládáme majetkové vyrovnání, stále odkládáme v podstatě tu finální etapu, protože se bojíme toho konce. Bojíme se toho, co přijde. Bojíme se toho, že budeme opuštění. Bojíme se toho, že to nezvládneme. Bojíme se, zda jsme neudělali chybu. I když absolutně víme, že je to nefunkční, že nám to jen ubližuje, ale stále tam tyto strachy mohou být a ty nás blokují, abychom se pohnuli dál.

Dokážeme si rozbít nová partnerství, dokážeme zničit partnerství, dokážeme omezit náš kariérní postup, a to jen proto, že odkládáme nevyhnutelné věci, při kterých cítíme, že jsou velmi důležité a které jsou potřebné. A to vše jen kvůli tomu, že nejsme ochotni čelit strachu. Nechceme to vidět a je pro nás jednodušší být v komfortní zóně, jako jim čelit.

Potřebujeme se zamyslet, co vlastně v životě chceme
Chceme si stěžovat, co jsme nedosáhli, co se nám nepodařilo, nebo naopak. Chceme být spokojeni sami se sebou, protože víme, že jsme udělali maximum. Protože víme, že jsme dokázali navzdory všem těm limitům, strachům, omezením, se tomuto všemu postavit a změnit náš život. Začít kráčet k naplněnému životu, ke svému vlastnímu smyslu. A ke změně toho, co žijeme.

Co můžeme pro to udělat? Pokud opravdu v něčem prokrastinujeme a neumíme se pohnout dál, třeba se na to podívat a rozebrat si tu danou situaci, ideálně s někým blízkým. Protože někdy ten pohled toho druhého může být daleko čistší, protože není tak zaujatý v té dané věci. Akorát musíme do toho jít s tím, že když nám něco řekne, tak si to vezmeme k srdci a pokusíme se s tím něco udělat. Protože zjevně vidí, že tam nějaký problém je a my ho vidět nechceme. Samozřejmě je pro nás snazší dát výmluvy a říct si, že je zcela mimo, a že tak to vůbec není, ale je to skutečně tak?

Možná zjistíme, že je to důležitější, jak jsme si mysleli
Když si ten problém rozebereme, možná odhalíme, co nás vlastně brzdí a možná zjistíme, že to vůbec nemáme dělat. Že ta představa sice byla o tom, že by to bylo super, ale zjistíme, že na to vůbec nemáme prostor a vlastně nás to až tak netáhne. Jen ta představa toho nás táhla. Na druhé straně zjistíme, že je to možná ještě důležitější, jak jsme si mysleli, a právě proto jsou tam tak velké strachy. Tak tím rozebráním a zhlédnutím se, jaké strachy tam jsou, si uvědomíme, že stále jsou to jen strachy. A buď se jimi necháme zlikvidovat a nepohneme se vpřed nebo tedy vykročíme, budeme jim čelit, uděláme tu změnu, posuneme se vpřed a změníme svůj život.

Je jen na nás, co s tím uděláme …
Co jsme s tím ochotni udělat – je to naše rozhodnutí. My sami jsme zodpovědní za svůj vlastní život, nikdo jiný. No pokud požádáme o pomoc a ten dotyčný nám s tím pomáhá a my to i přesto sabotujeme, třeba se zamyslet, co si tím způsobujeme. Jak tím můžeme velmi ublížit. To znamená, pokud to nemyslíme vážně, že chceme pomoc a jdeme udělat pro změnu vše, tak raději nežádejme o pomoc. Protože pokud chceme být pouze zachraňování a my pro to nechceme nic udělat, chceme, aby to ten druhý udělal za nás, tak to nedopadne dobře. Celá situace se může výrazně zhoršit a ještě můžeme k tomu ztratit někoho blízkého. A proč? Jen kvůli strachu. Kvůli tomu, že jsme nebyli dostatečně odvážní jemu čelit, postavit se jemu a vykročit vpřed vstříc našemu životu.