Statisíce lidí můžou na důchod rovnou úplně zapomenout
Málokteré téma dokáže nadzvednout ze židlí tolik lidí, jako je otázka věku odchodu do důchodu. Stojí zde proti sobě otázky státního rozpočtu a reality všedního dne.
Jasně grafy a křivky udržitelnosti, které kreslí vládní ekonomové v klimatizovaných kancelářích vypadají logicky. Jenže v terénu je situace jiná, jsou tu lidé, kteří pracují venku na stavbách, ale i vystresovaný a přepracovaný personál v nemocnicích.
Ačkoli je potřeba udržovat státní rozpočet ve zdravých rovinách, často se zapomíná právě na lidi, díky kterým vláda tyto prostředky k přerozdělování má. Tento článek nemá rozhodně nikoho děsit, ale vést ke střízlivému zamyšlení nad statistickou pravděpodobností.
Zvýšení hranice důchodového věku v roce 2024 by podle tabulek, které vládní stratégové používají, totiž odsoudilo část populace k tomu, že pracovat budou doživotně bez zaslouženého odpočinku. Nepropadejme však hned panice a nalijme si čistého vína, abychom věděli, jak tuto hru hrát s otevřenýma očima.
Proč přišel zlom, který nařídil dva roky navíc?
Dlouhé roky platilo, že až vám padne 65, máte odpracováno a můžete už jen odpočívat. To se však změnilo v roce 2024, kdy tato hranice padla za oběť novému systému. Ten lidem narozeným po roce 1989 nařizuje pracovat dva roky navíc, i když nevíte, zda se tohoto věku dožijete.
Právě naděje dožití se pak stala hlavním argumentem, který tuto reformu pomohl prosadit. Jasně, zní to logicky, když žijeme déle, můžeme déle pracovat, jenže tady se nám pletou pojmy, a to „dožití“ a „schopnost pracovat“.
Jsou to naprosto odlišné pojmy, které vychází z průměrné délky života. Ta se přeci jak jen víme počítá ze všech možných povolání a vytváří optický klam. Asi všem je jasné, že právě tento ukazatel stírá rozdíly mezi manažery a horníky, ale i dalšími povoláními, kde je pořádná zátěž na denním pořádku.
Kdy doopravdy zvoní naše biologické hodiny
Ačkoli ekonomika potřebuje, abychom pracovali déle, naše těla říkají něco jiného, a proto se právě tento bod stává jablkem sváru. Schopnost pracovat by se měla vázat k našemu zdraví, respektive k ukazateli plného zdraví člověka. U průměrného českého muže však plné zdraví mizí již v 62 letech.
Střet s realitou tak ukazuje, že je zde 5 let, kdy člověk pracuje, jak může i když už mu zdraví úplně neslouží. U žen je situace sice o něco lepší, ale ani tak to není zázračné. Kromě zdravotních problému tu pak narážíme na další problém, kterým jsou požadavky zaměstnavatelů, a to jak se k lidem po šedesátém (ale i po padesátém) roce života chovají. Je požadován 100% výkon, kteří tito lidé již nezvládají, a tak často zůstávají na úřadu práce velmi dlouho (i když opravdu chtějí pracovat). Někteří se požadovaného věku dokonce ani nedožijí.
Jasně, často slyšíme, že třeba ve Švédsku se taky pracuje do 67. Ano, jenže Švéd je v průměru zdravý až do těch 67 let. My importujeme západní věk odchodu do penze, ale ignorujeme náš „východní“ zdravotní stav. Neměli bychom tak očekávat armádu čiperných seniorů v práci, ale spíše explozi neschopenek a invalidních důchodů.
Matematika si zajatce nebere
Nejtemnější částí této statistky jsou však ti, kteří se cílového věku nedočkají vůbec. Data Českého statistického úřadu (ČSÚ) jsou neúprosná. Úmrtnost českých mužů totiž nezačíná stoupat až v osmdesáti, ale výrazně zrychluje už u padesátníků.
Realita je bohužel taková, že zhruba pětina mužů (cca 20 %) se nedožije ani současné hranice 65 let. Jenže s posunem na 67 let se tento počet ještě zvýší. Právě pro tyto lidi je důchodový systém extrémně nevýhodnou loterií. Celý život do něj sypou peníze, ale los, který si vytáhnou, je prázdný. Systém tak funguje jako nástroj pro přerozdělování peněz od těch, co umírají brzy (často manuálně pracující muži v znečištěném prostředí), k těm, co žijí dlouho.
Není Čech jako Čech a na to se zapomíná
Šance na klidné stáří není jen o věku, ale i o tom, kde žijete a co děláte. Česko v tomto připomíná spíše dva různé státy.
Muž v Praze nebo Hradci Králové má slušnou šanci, že si důchod užije. Muž v Mostě nebo Karviné? Tam už je situace o poznání jiná. V některých regionech je naděje dožití o několik let nižší a vůbec se nezohledňuje ani skutečnost, že člověk mohl začít pracovat dříve.
Dělník z Ústeckého kraje, který začal dřít v osmnácti, často umírá krátce po šedesátce. Jeho odvody (a to i když si odpracoval povinné roky) propadají státu a fakticky dotují důchody vysokoškoláků v bohatších regionech, kteří začali pracovat později, ale žijí déle.
Celé to ukazuje na smutnou realitu, kdy chudší a nemocnější svými penězi sponzorují stáří bohatších a zdravějších. No a zvýšení věku odchodu do důchodu tuto nespravedlnost jen prohlubuje.
Opravdu bude z důchodu loterie?
Důchodová reforma není jen nutná účetní operace. Je to sociální experiment na živých lidech. Argumenty o „náročných profesích“, které mají mít úlevy, se v praxi ukázaly jako děravé – sítem propadnou tisíce lidí, kteří sice mají zničená záda, ale tabulkově „málo směn“ v riziku.
Co si z toho odnést? Nepropadat beznaději, ale zbavit se iluzí. Státní důchod v 67 letech se pro velkou část populace mění z jistoty na sázku do loterie. Pokud chceme, aby lidé pracovali déle, musíme nejdřív zařídit, aby byli zdraví.
Dokud se délka života ve zdraví nezvedne ze současných 62 let, je posouvání hranice na 67 let jen cynickým způsobem, jak vylepšit státní rozpočet tím, že z něj vyškrtneme ty, kteří v cílové rovince padnou vyčerpáním.
Zdroje: kurzy.cz, mpsv.cz, seznamzpravy.cz, csu.cz,
