Obce zajišťují seniorům obědy o třech chodech za 60 Kč. Stačí se prokázat občankou
Představa je lákavá: kompletní oběd o třech chodech za pár desítek korun, na který máte nárok jen díky svému věku. Stačí ukázat občanku a máte na stole teplé jídlo. Mnoho seniorů a jejich rodin doufá, že přesně takhle funguje pomoc od státu.
Je to ale skutečně celostátní pravidlo, nebo spíše přání, které se plní jen někde? Pravda je taková, že žádný jednotný státní program na dotované obědy pro seniory neexistuje. Místo toho tu máme pestrou mozaiku stovek lokálních iniciativ, které financují a organizují samotné obce a města.
A právě proto se podmínky, ceny a dostupnost tak dramaticky liší místo od místa. Tento článek vám poslouží jako průvodce světem dotovaných obědů a ukáže, jak se v něm zorientovat.
Kdo vlastně jídlo vaří a vozí? Tři hlavní cesty
Když se rozhodnete zažádat o dotovaný oběd, jídlo se k vám dostane jedním ze tří nejčastějších způsobů.
Nejběžnější cestou je spolupráce se školní jídelnou. Je to velmi chytrý a efektivní model. Školní kuchyně mají veškeré vybavení i personál a uvařit pár desítek porcí navíc pro ně není problém. Obce nemusí stavět vlastní kuchyně a školy si přivydělají. A jak to vypadá s cenami? Rozdíly jsou opravdu velké.
Třeba v Ostravě-Jihu to seniory vyjde na pěkných 65 Kč, ale v Praze 4 už si musí připravit od 100 do 130 Kč. Trochu problém pak nastává o letních prázdninách, kdy jídelny zavřou a hledá se, kdo jiný by vařil.
Další možností je, že se obec domluví s místní restaurací nebo cateringovou firmou. Jídelníček bývá pestřejší, ale cena o něco vyšší. Třeba v Čestlicích stojí menu 130 Kč, obec přispěje 55 Kč a senior doplatí 75 Kč.
Poslední variantou je, když je dovoz oběda součástí komplexní pečovatelské služby. Tyto služby (poskytované např. Charitou) jsou ale primárně určeny lidem, kteří potřebují i další pomoc – s hygienou, úklidem nebo podáním jídla. Pro aktivního seniora, který si jen nechce vařit, může být proto těžší se do takového programu dostat, protože často vyžaduje posouzení zdravotního stavu.
Kdo má nárok a co k tomu potřebujete?
I když je každý program jiný, základní pravidla se dost často opakují. Za obecné se většinou považují dvě podmínky. Tou první je dosažení určitého věku, obce nejčastěji požadují, aby odběrateli bylo aspoň 65 let. Druhou a zcela pochopitelnou podmínkou je pak trvalé bydliště v obci, odkud chce dotované obědy odebírat.
Tvrzení, že „stačí občanka“, je ale velké zjednodušení. Občankou sice prokážete věk a bydliště, ale tím to jen začíná. Připravte se na to, že budete muset vyplnit oficiální žádost na obecním úřadě a někdy doložit i potvrzení o přiznání starobního důchodu. Některé obce, jako například Kamenice, jdou ještě dál a pomoc podmiňují výší vašeho příjmu. Nárok tam mají jen senioři, jejichž důchod nepřesáhne stanovený limit.
Jaká je skutečná cena?
Cena 60 Kč je spíše výjimkou než pravidlem a obvykle nezahrnuje dopravu. Reálné ceny, které senioři za dotovaný oběd platí, se nejčastěji pohybují mezi 65 a 135 korunami. Proč takový rozdíl? Celou tíhu financování nesou rozpočty jednotlivých obcí. A protože každé město má jiné možnosti a priority, liší se i výše dotace – někde přispějí 25 Kč, jinde klidně i 55 Kč. Zda se tedy dostanete k levnému obědu, záleží hlavně na tom, kde bydlíte.
Jak to funguje v praxi?
Když vám službu schválí, vše se rozběhne. Objednávky se dělají většinou týden dopředu, a to buď telefonicky, nebo vyplněním papírového jídelníčku. Je důležité myslet na včasné odhlášení, jinak vám oběd propadne a stejně ho zaplatíte. Jídlo vám pak doručí ve smluvený čas v jídlonosičích. Platí se zpětně jednou za měsíc, většinou složenkou, převodem nebo v hotovosti na úřadě.
A co bývá na talíři? Většinou poctivá česká klasika – polévka a hlavní jídlo. Kvalitní poskytovatelé navíc umí připravit i různé diety, například šetřící nebo diabetickou, což je pro mnoho seniorů naprosto klíčové.
Víc než jen oběd
I když je vidina levného jídla skvělá, skutečná hodnota této služby je často někde úplně jinde. Pro tisíce osamělých seniorů je totiž člověk, který jim přiveze oběd, mnohdy jediným lidským kontaktem za celý den. Je to chvilka povídání, úsměv a tichá kontrola, že je vše v pořádku. Služba, která má primárně zasytit, se tak stává nepostradatelnou záchrannou sítí, která přináší pocit bezpečí a spojení se světem. A to je hodnota, kterou penězi vyčíslit nelze.
Zdroje: socialnipolitika, tvpolar
