Dovolená za socialismu: Bez práce do Jugoslávie nepojedeš. Co všechno museli Češi splnit
Cestování do zahraniční nebylo za dob socialismu vůbec jednoduché. Západ byl pro většinu Čechoslováků zapovězen, cílem jejich cest se tak stala hlavně východní Evropa, především pak Jugoslávie.
Srdeční obyvatelé Balkánu i nádherná příroda, i to byl jeden z důvodů, proč Čechoslováci nepovažovali dovolenou v Jugoslávii za trest. Cesta tam však nebyla bez překážek. Vyrazit s rodinou k moři znamenalo splnit celou řadu přísných podmínek, od schválení cestovního pasu po dodržení přísných měnových omezení.
Vycestovat do Jugoslávie nebylo nijak jednoduché
Povolení cestovat na Jadran bylo z dnešního pohledu hotovým byrokratickým peklem. Socialistická vláda se totiž obávala, že by dovolenkáři z Československa využili relativně nestřežených hranic s Itálií nebo Rakouskem a emigrovali by na Západ. To se totiž také skutečně dělo, ročně takto ze zemí bývalého sovětského bloku prchlo zhruba sto osob a čeští komunisté na emigranty jinak nedosáhli.
Bez devizového příslibu jste se neobešli
A co takové cestování k moři za socialismu obnášelo? Nejprve jste museli požádat o takzvaný devizový příslib. Pokud komunisté uznali, že jste spolehlivý občan, tedy že nemáte problémy s režimem, neprojevujete se jako disident a máte dobrý kádrový profil, umožnili vám vyměnit koruny za jugoslávské dináry. S omezenými financemi jste totiž měli velmi stížené možnosti utéct za hranice.
Získání výjezdní doložky bylo v moci konkrétního úředníka
Poté jste museli požádat o výjezdní doložku. Její získání bylo velmi náročné, mnoho pamětníků dodnes vzpomíná, že žádost o výjezdní doložku museli mnohokrát přepracovat, protože každý úředník považoval za důležité jiné přílohy či detaily. Pro vydávání výjezdních doložek neexistovala jednotná metodika a jejich získání tak bylo zcela v moci komunistů.
Zájezdy s cestovkou vyšly pěkně draho
Do Jugoslávie jste mohli, podobně jako dnes, vyrazit na vlastní pěst nebo s cestovní kanceláří. Druhá možnost byla pochopitelně dražší, zájezd pro jednu osobu na dva týdny vyšel na více než jednu průměrnou hrubou měsíční mzdu. Přesto bývalo vyprodáno během jediného dne. Za tyto peníze jste totiž dostali nebývalého luxusu v podobě letenky.
Na vlastní pěst s konzervou v kapse
Většina Čechoslováků proto volila cenově přijatelnější cestování po vlastní ose. Autem nebo vlakem pod stan do autokempu cestovaly každé léto tisíce turistů, kteří si s sebou na pobřeží museli dovézt veškeré potřebné vybavení. Vařič, nádobí, konzervy a trvanlivé potraviny naložené v kufrech na střeše auta ocejchovaly československé turisty nelichotivou nálepkou paštikáři.
Valuty v omezeném množství nestačily na útratu
Na obranu turistů ale nutno říci, že právě kvůli měnovému omezení neměli našinci na výběr. Tehdejší politika neumožnila turistům směnit více než tři tisíce dinárů na dospělou osobu a pro přestavu, jedno jídlo v restauraci vyšlo na sto dinárů. V takovém omezeném rozpočtu byla i zmrzlina pro rekreanty nedostupným luxusem a museli si tak vystačit s vlastními zásobami.
Vynalézaví turisté si uměli vydělat i na místě
Nedostatečný příděl valut nutil Čechoslováky k alternativním způsobům, jak si nějaký ten dinár přivydělat. Běžnou praxí tehdy bylo pašování různých předmětů z Československa, které se daly v Jugoslávii výhodně prodat. Populární bylo třeba české sklo, tranzistorová rádia nebo léky. Z Jugoslávie se naopak jako suvenýry hodně dovážely džíny, káva nebo západní kosmetika.
Cestování přes ROH bylo levné, ale na zájemce se často nedostalo
Pro ty, kdo si pobyt u Jadranu nemohli dovolit, existovala šance získat zájezd přes ROH. Dovolenou přes Revoluční odborové hnutí (ROH) mohl získat ten, kdo byl členem odborů a podal žádost o rekreaci. Tyto pobyty byly značně levnější, systém jejich přidělování byl ale velmi nespravedlivý a často závisel jen na tom, zda jste měli známé na správných místech.
Návrat z Jugošky někdy připomínal noční můru
Ne každý, kdo se vydal na cestu do Jugoslávie, se vrátil odpočatý a spokojený. Řada Čechoslováků byla při návratu do vlasti přistižena s pašovaným zbožím, za což za komunismu padaly vysoké tresty. Jiným však cesta k moři nebyla umožněna vůbec. Stačilo mít v rodině někoho, koho režim považoval za nespolehlivého, a vydat jste se mohli tak maximálně k nedalekému rybníku.
Přestože je dovolená v Jugoslávii analogií komunistického režimu, pro pamětníky tehdejší doby znamenala ostrov relativní svobody v socialistické Evropě. Jedinkrát za život vyrazit do světa, byť stejně nesvobodného, přesto tolik jiného, znamenalo aspoň na chvíli uniknout od trápení, která minulý režim svým občanům působil.
